Skříňka s poklady: Milostné povídky staré Číny přehled

02.09.2020

„Vášeň tak hluboká,
a přec nic nedáváme znát.“

Dívka či žena většinou jen plaše hledí, muž si netroufá, a tak se kradmé pohledy jen pomalu mění v pohledy, kdy se oči od sebe nemohou odtrhnout … :-)

Přečtení téhle knížky vůbec nic nemění na tom, že je pro mě čínská kultura poměrně velkou neznámou, je zvláštní, jiná, s našim způsobem myšlení těžko uchopitelná, ostatně, jako celá Čína (s její historií i současností). Čína, která navzdory všem změnám klade důraz na svou historii a tradici, a přitom je pro ni typická mj. i tradice všudypřítomné cenzury, která je ovlivněná měnícími se ideologiemi a státními zřízeními, a přitom, napříč všemi, je tu všudypřítomná naprostá bída a odevzdanost osudu „nízkých“ vrstev obyvatelstva … a tak se není čemu divit, že se čínská literatura hojně (tradičně a všudypřítomně) uchyluje k jinotajům – jinotajné významy se prostě staly nutností (často možná i pro samotné přežití autorů :-) ).
Jejich pochopení je pak pro „neznalce“, tedy i mě, dost složité, proto jsem si příběhy z téhle knížky – adaptace středověkých povídek o lásce, o zradě, o souženích s láskou – dávkovala pomalu a snažila se přitom mít stále na paměti místo jejich vzniku (ony by se bez toho daly asi dost těžko číst).
Takže, když jsem četla, měla jsem na paměti, … že literatura měla vždycky v Číně důležité postavení – chápaná jako autentické svědectví o době a lidech, podbarvené subjektivními emocemi autora (já je vnímala povětšinou jako pocity melancholie), které dodávají příběhům lyrický podtext.
Milostné příběhy pak mají většinou poměrně složité zápletky, nebo spíš složitě konstruované – do působivých (líbivých) scén – krátkých epizod (je to jako kdybyste sledovali divadlo), pointa je pak takovým pragmatickým zakončením děje, ne tak, jak byste možná v našem evropsko–romantickém kontextu milostných příběhů očekávali, o tělesné lásce se tu nehovoří vůbec :-), takže nehledejte žádné propracované milostné scény, či vášnivá vyznání, ani různé výrazy okouzlení milovanou bytostí (tohle v čínské literatuře spadá do zvláštní kategorie, taky tradiční, erotické literatury) a to není tento případ, lásku tu najdete vyjádřenou jen čistě lyrickou náladou příběhu :-).

Co tedy v příbězích najdete? … většinou krásnou ženu, jako předmět touhy, ale zároveň i jako strůjkyni komplotu, či přímo zkázy … prostě i krásné ženy staré Číny byly „femmes fatales“ … kvůli jejich rozmarům zanikaly říše, pro jejich jediný úsměv padaly hradby nedobytých měst :-).

„Bílá paní pak naplnila pohár a podala jej Sü Süanovi. Potom, plna laskavých úsměvů, řekla líbezným hláskem, poodkryvši své třešňové rtíky a odhalivši své zoubky jako perličky: „Jak tu přede mnou stojíte, vzácný pane, nechtěla bych vám nic nalhávat. Můj manžel už zemřel a my dva jsme si patrně souzeni osudem. Od prvního setkání jste byl ke mně tak milý, že si toho stěží zasluhuji. Máte-li mne opravdu rád, jsem se vším svolna. Velmi bych vás prosila, abyste vyhledal dohazovačku, mohli bychom být spolu šťastni do sta let. Takovému páru by samo nebe přálo. Což vám by se to nelíbilo?“

Jak to Sü Süan uslyšel, pomyslel si v duchu: „Byl by to vskutku dobrý sňatek. Nebylo by špatné dostat takovou ženu. Velice rád bych souhlasil, ale jedna věc mi v tom brání. Po celé dny pracuji v lékárně starého pana Li a nocuji ve švagrově domě. Pár věcí sice mám, ale musel bych si opatřit nové šaty. Kde bych vzal peníze na svatbu?“ A tak jenom povzdechl a neřekl ani slova. „Pročpak vzácný pán neodpovídá?“ zeptala se bílá paní. „Jsem vskutku pohnut vaší láskou,“ ozval se konečně Sü Süan. „Nebudu však před vámi nic tajit. Jsem příliš chud, než abych se mohl opovážit.“

„To je to nejmenší,“ řekla na to bílá paní, „můj měšec je dosti bohatý, o to se není třeba strachovat.“

… prostě bílá paní to měla pod kontrolou :-).