Slavíci kamenného mostu přehled

28.12.2024

S rozpaky přistupuji k hodnocení této knihy. Je v ní několik „ale“ z nichž dvě píši malými písmeny, jedno velkými.
Nejprve to kladné. Mám rád výtvarné umění včetně sochařství, ale moje vědomosti o něm jsou nesystematické a kusé. Bohužel často nedokážu číst odbornou literaturu tak, abych si informace zde popsané dostatečně zapamatoval. Potřebuji něco, co by mne chytlo emočně. Pokud získáváme informaci podanou s emotivitou, snáze se nám zapamatuje. Po této stránce kniha „Slavíci kamenného mostu“, což je fiktivní autobiografie nejdéle žijícího sochaře baroka u nás Matěje Václava Jäckela (1655-1740, dále MVJ) plnila tento účel dokonale. Knihou „Slavíci kamenného mostu“ jsem si jakoby emočním klíčem otevřel cestu k četným postavám českého barokního sochařství, ne pouze M. B. Braunovi a F. M. Brokoffovi (které jsem slušně znal již dříve). Pochopitelně to chce mít u sebe příslušnou odbornou literaturu (v mém případě „Český barok“ od Jaromíra Neumanna) a malé emoční ochutnání ze „Slavíků“ si z ní doplňovat na hodnotnější porci skutečných informací.

Nyní ale přichází prvé malé „ale“:
Coby praktikující katolík jsem musel akceptovat autorovo silně protikatolické zaměření. Na většině stránek této knihy je popsána činnost katolické církve jako skutečně zločinecké organizace. Čili nikoliv ona pouze čtyři témata, o nichž jsou schopni se ateisté o současném katolicismu bavit (restituce, celibát, homosexualita, pedofilie), ale rozšířením do historie podpořené důkladně přežvýkaným komunistickým školstvím (autor je ročník 1952) typicky obohacené o inkvizici, mučení, upalování atd. Na toto vše jsem byl předem připraven (několik informací o knize jsem už měl), takže prosáklost knihy těmito údaji a náladami jsem vcelku vzhledem k výše uvedeným výhodám emočních informačních zákusků byl ochoten akceptovat. Navíc jsem se naučil žít s názorem, že snášení obrovského množství i značně nechutných urážek mé víry beru jako jakousi školu pokory a tyto teze dokážu brát jako cimrmanovsky „průchodné“ – jdoucí jedním uchem tam a druhým uchem ven.

Nyní ale to velké „ALE“:
V knize je řada suverénně podaných informací, které pokládám za (slušně řečeno) nevěrohodné. Vybírám jen některé:
1. Matyáš Bernard Braun byl velmi dobrým sochařem, ale naprosto neinvenčním. Nápad na sochu musel vzít od někoho jiného. Již toto je dost šokující údaj, ale jeho detailnější rozpracování stojí za to, aby to bylo rozvedeno pod samostatnými čísly (viz dále 2.-4.). (NB: Braun jako sochař je skutečně velmi dobrý, to, že zde není možno uvést MVJ jako lepšího sochaře, než Brauna, došlo i autorovi knihy).
2. Braunovo sousoší svaté Luitgardy na Karlově mostě je zpracováním již léta předem vymyšlené a církevními pletichami znemožněné realizaci tohoto tématu MVJ. Autor knihy to dokázal jakýmisi literárními kličkami mezi jezuitskými pletichami zaonačit tak, že MVJ Brauna realizací tohoto svého nápadu sám pověřil.
3. Sochy ctností a neřestí původně na objednávku hraběte Šporka vypracoval MVJ, a to v době Šporkova působení v Praze. Sochy lemovaly cestu z Prahy za hradbami. Tyto pražské sochy byly během jediné noci zlikvidovány (asi jezuity, přesně si nevzpomínám), Matyáš Braun dostal jejich zachované nákresy přímo od MVJ a podle nich (v menší kvalitě) nechal svůj tým zhotovit to, co nyní můžeme vidět v Kuksu.
4. Betlém u Kuksu Matyáš Braun vytvořil podle nákresů Petra Brandla. Sám by to nedokázal vymyslet (viz bod 1.)
5. Petr Brandl chlastal a flámoval tak intenzivně, že se to projevuje i na kvalitě jeho obrazů. Kdybychom tyto obrazy neznali, tak z knihy získáme pocit, že jsou snad lehce nadprůměrné.
6. To, že kupčení s odpustky zrušil Tridentský koncil (1545-1563) nebránilo katolickým padouchům tyto aktivity provozovat v Praze v prvé třetině 18. století.
7. Slovo „černoprdelník“ vyslovil již Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688-1731)
8. Jan Blažej Santini-Aichl zemřel tak, že ho postupně otrávili cisterciáci. On totiž měl vypracované plány na dostavbu svatovítské katedrály v Praze ve stylu barokní gotiky (ty se pochopitelně ztratily). Realizací tohoto plánu by se Santiniho stavby pro cisterciáky dostaly na vedlejší kolej, což dotyční nemohli připustit.
9. V roce 1725 bylo v Praze denně upalováno až 5 (pět) lidí.
10. Jezuité jsou ta nejďábelštější organizace, jakou si dovedete představit.
11. Pražští arcibiskupové v letech 1684-1740 byli jeden větší padouch než druhý.

Ale (to druhé malé „ale“) závěrem několik bodů, které cením:
1. Autor knihy neukazuje kvalitu jednoho umělce tím, že dehonestuje kvalitu jiných (což je dle mého názoru velké minus knihy „Kámen a bolest“ od Karla Schulze).
2. Světlým bodem katolicismu jsou křížovníci a biskup Jan Rudolf Špork. Vsugerovávám si myšlenku, že sympaticky líčený kněz Vavák je jakýmsi symbolem za poctivého běžného chudého katolického kněze, podobných muselo být více.
3. Na stranách 387-391 je vylíčen rozhovor sochařů Jana Oldřicha Mayera (1666-1721) a Ferdinanda Geigera (1655-1715). Tyto stránky jsou jakoby z úplně jiné knihy. Jan Oldřich Mayer je odchovanec jezuitů (sic!), který uprostřed okolo se dějícího lidského zla si zachovává klidný optimismus a náladu pravého křesťana, jehož víru nemůže nic z toho, co se v okolí děje, zlomit. Ferdinand Geiger mu oponuje zhruba tak, že zlo, které se v jeho okolí děje, mu neumožňuje mít optimistické názory a dobrou náladu. Z dialogu vyplývá, že je třeba si brát příklad z názorů J. O. Mayera.
4. Krásný text najdeme v posledním odstavci str. 419 a prvých dvou odstavcích str. 420, které líčí pocity protagonisty při umírání jeho milované ženy. Cituji aspoň začátek: „Byla jako mořský příboj, který drobnými slastnými vlnkami pronikne nahými prsty na nárt nohy a něžně se s durdivou stříbřitou pěnou šplhá až na holeň. Zmizí stejně rychle, jako se nenadále objevil, ale člověk už na něj nedokáže zapomenout.“

Posuďte sami, není to těžké zhodnotit, kolik si ten trumbera spisovatel za knihu „Slavící kamenného mostu“ zaslouží hvězd?

22.06.2014

Nevšední, krásná, moudrá a zajímavá kniha. Myslím, že by si zasloužila mnohem větší pozornost literární kritiky a veřejnosti. Už dlouho jsem nečetla nic tak dobře napsaného. Autor jistě musel připravovat a psát knihu několik let. Je fascinující, jaká nová fakta se dozvídáme o vzniku soch na Karlově mostě a o všech historických souvislostech té doby. Člověk si při čtení takového díla znovu uvědomuje, kolik věcí nevěděl, kolik fakt mu zůstalo utajeno, čeho si nevšímal.... Děkuji autorovi za všechno, co se díky němu nyní dovídám. Vlastně jsem tuto knihu začala číst na základě rozhovoru, který zde uvádím. Velmi mě zaujal a proto čtu Slavíky kamenného mostu a doporučuji všem, kdo mají zájem o histrorii, ale nejen to, protože kniha má ohromný přesah, jelikož v podstatě uvažování člověka a pohnutky lidského jednání se od 17. století až tak nezměnily.
http://www.vaseliteratura.cz/rozhovory/47-clanky/877-tomas-mlynkec.html