Slepozrakost přehled

28.01.2023

Varování

...zrak sežehne neviděnou nádherou...
...duši spálí jasem chladu...
...závrať ztiší...
...svržením do výšin...

Na konci knihy najdete poznámky...nic se nestyďte si je s pomocí sítí (slušné laso hází třeba tahle fanpage https://rifters.com/blindsight/BS_main.htm) dopředu projít. Jako asi se tím připravíte o postupné rozkrývání tajů svérázného světa, já byl ale upřímně řečeno vděčný za každé stéblo. Že ale stejně něčemu rozumět nebudete (za mě např. telematerický pohonný systém, Ikarův proud...) je takřka jisté. Stejně jako to, že jde, troufnu si říct, o autorský záměr. Watts už měl, hádám, po krk scifi, které je domácí, blízké. Aby scifi opravdu jako scifi působilo, tak musí být de facto magií (domnívám se, že právě tohle naznačuje už úvodní exkurze napříč Theseem; kdyby chtěl opravdu vysvětlovat, tak není poblém příslušný jev vždy doplnit několika objasňujícími větami, místo toho ale nechává věci nakousnuté; hlavně začátek je fakt drsný a informací je v něm, objektivně vzato, k sestavení kompletního obrazu málo...ikdyž postupně se datové uzly spojují; chce to pamatováka, neuchylovat se k ukvapeným závěrům a netlačit na pilu) Toho docílil něčím, co jsem si pracovně nazval technologickým pointilismem, kdy lokálně sporým dávkováním povědomé terminologie (tak aby navodil dojem, že se už už něčeho chytáte) dává jen tušit tvar pod ní. V okamžiku kdy jsem na tuhle hru přistoupil, mě ono tušené začlo bavit (neboť se přede mnou, s takto nabytým odstupem, otevřela možnost prožitku skutečné budoucnosti, budoucnosti obtížně uchopitelné a tedy zákonitě stresující; vždyť jak by současnost vnímal třeba takový Čapek...nebo Jaroslav Bašta? nejpíš by šlo o střet tísnivý, duševně zmáhající a dosti nepříjemný...se změnou přístupu se mi pak paradoxně začal obraz skládat tak říkajíc „sám od sebe“) a současně jsem pod zbrojí techno-žargonu objevil, že spíš než o hard, jde o spekulativně-filozofické, jmenovitě fenomenologické scifi; jejím masem není skutečnost jako taková, tedy skutečnost „bez nás“, ale skutečnost, jak se „v nás“ zjevuje...(INTERPRETAČNÍ SPOILER)...hmm, „v nás“, ušklíbá se slepozrakost; existuje však vůbec něco jako „my“, respektive „já“, nebo jde jen o jakýsi vedlejší produkt senzoricko-procedurální (ad absurdum manipulovatelné) syntézy, kteréhožto procesu si nejsme vědomi a právě díky slepotě vůči němu můžeme jeho výstupní iluzi interpretovat jakožto „já“? (naťuknutí Wattsem nejvýše řazené inspirace, totiž Metzingerova „Being no one“, najdete na https://www.youtube.com/watch?v=ZFjY1fAcESs, abstrakt knihy pak na https://www.researchgate.net/publication/228661607_Precis_Being_No_One, dále velmi doporučuji odlehčeně-podnětný odkaz uživatele „Bystroushaak“) A k čemu je „já“, potažmo vědomí, vůbec dobré, když myšlení, řeči a komplexním kalkulacím, zdá se, spíš překáží? Vědomí jako žrout výpočetní kapacity, špatně přehozená výhybka na trati za odemčením skutečného potenciálu? K čemu je ho vůbec třeba? Co kdyby se...odstínilo? První věta druhé kapitoly zní „Představ si, že jsi Siri Keeton“...a vskutku, představ si, že jím jsi, dokud tak učinit můžeš; dokud „jáství“ nebude znamenat nic. A mě mrazí.
Obtížně přístupný, v šedých číslech neprávem zapadlý mind*uck (s nímž sice v konci spíš nesouhlasím, což ale neznamená, že by jeho provokace byly neplodné, naopak! přesto na evolučním užitku vědomí trvám a pro ilustraci si vypůjčím hned jeden z autorem uváděných kontra-příkladů; jistě, termosenzory, v součinnosti s mozkovým kmenem, vám rukou z plamene ucuknou dřív, než se informace o teplotě vůbec k vědomí prodere...na druhou stranu vám vědomí umožní skrz plameny proběhnout a zachránit sebe, jako z nich i vynést jiná já...empatie) u něhož jsem sakra rád, že jsem mu dal druhou šanci. (KONEC INTERPRETAČNÍHO SPOILERU)

Na kolenou, s dlaněmi i čelem na zemi, 5 sluncí nade mnou *****