Smrt si nevybírá přehled

06.02.2025

Měla jsem tu čest poznat se s Jaroslavem Švorcem osobně na besedě, takže na jeho knihu jsem se těšila jako na svědectví konkrétního člověka, který mě osobně oslovil. Jaroslav Švorc toho prožil mnoho pod Tatrami i v Tatrách. Působil jako učitel i ředitel základní školy a cca od svých 18 let jako horský nosič. Horská služba byla nejprve jeho koníčkem a později se mu stala profesí, několik let také vedl vysokohorskou chatu Pod Rysy. Zážitků má požehnaně. Nelíčí je nějak zvlášť barvitě, ale lepší současný popis z pohledu člena horské služby zatím asi nemáme. Jak je uvedeno na tatranském cintoríně: Tyto příběhy by měly sloužit „Mrtvým na památku, živým na výstrahu!“ (V souvislosti s touto zásadou chápu i zveřejnění fotek ze zásahů horské služby.)

"Lidé odedávna toužili poznávat hory. Od samého počátku chtěli proniknout do jejich království a poodhalit závoj jejich nedotknutelnosti. Nejdříve z existenčních důvodů, kdy hledali poklady nebo zázračné byliny, později pro jejich krásu a snahu změřit si s nimi síly v namáhavých výstupech, kráčeli horskými dolinami a stoupali k vrcholům nebetyčných štítů. Ani Vysoké Tatry před nimi nezůstaly utajeny. Přibývalo těch, kteří je toužili poznat – projít dolinami, pokochat se pohledem z majestátných štítů nebo, ve snaze zapomenout na každodenní starosti, v nich najít spolehlivé útočiště a pookřát.
Přibývali i ti, kteří si v nich chtěli ověřit své sportovní mistrovství, odvahu a sílu. Stále více tak bylo i těch, kteří za splnění svých tužeb tvrdě pykali, ba dokonce platili hodnotou nejcennější – svým zdravím či životem. Tyto krásné hory svým návštěvníkům připravily množství nezapomenutelných zážitků, ale odehrálo se zde i mnoho neštěstí, horských dramat a tragédií. V každé z nich hráli jednu z hlavních úloh lidé: ti, kteří se stali obětí, ale i ti, kteří se všemožně snažili zmírnit utrpení postižených a dělali všechno pro to, aby se horská dramata nedohrála do tragického konce...
Prožil jsem v těchto horách množství krásných chvil. Měl jsem to štěstí prožít okamžiky, které jediné dokázaly vyléčit unavené tělo nebo duši. Poznal jsem jejich krásu, vlídnost a mnohokrát jsem pocítil na vlastní kůži jejich blahodárné účinky. Viděl jsem však i jejich odvrácenou tvář, když přísně a tvrdě trestaly nezodpovědnost, nerozvážnost nebo přecenění sil a když důrazně připomněly, že mají i druhou stranu své mince.
„Mrtvým na památku, živým na výstrahu!“
Tak zní motto v kapličce symbolického cintorína v limbovém háji pod Ostrvou. Právě to mě vedlo k myšlence přiblížit některá z dramat, která se v horách odehrála a poukázat tak na mnohdy tragické osudy jejich hlavních protagonistů. Ne s cílem zastrašit, ale upozornit. Upozornit živé, varovat je a vyzvat zároveň. Vyzvat k opatrnosti a odvaze. Protože, i když se nebezpečí v horách úplně vyloučit nedá, přece jen ho lze snížit na minimum. Snížit do takové míry, aby pobyt v horách přinášel jen radost. Stovky obětí a tisíce zraněných totiž neustále připomínají i druhou stranu mince. Nepodceňujme ji – existuje!"

24.01.2024

Kniha přečtená jedním dechem. Měl by si ji přečíst každý, kdo se do hor chystá. Jak už zde bylo psáno vrcholy tam budou i zítra, tak proč vyrážet dnes za hrozného počasí a riskovat.
Sama jsem v horách nejednou natrefila na nevybavené a neznalé turisty (Na hřebenovce v 1830 metrech v tričku, 3/4 legínách. Ten den na hřebenu hodně foukalo, silný nárazový vítr, pocitová teplota tak 5 °C a oni se divili, že je tam zima, když hlásili přece 20 stupňů! No jo, jenže těch 20 bylo v údolí v 900 m.)