Souboj přehled

07.01.2020

Rozjezd příběhu je pomalý, ale tak to v knihách z počátku 20. století většinou je. Autor dokonale vystihuje atmosféru provinčního ruského městečka, v němž se usídlil vojenský pluk a kde probíhají vojenská cvičení. Atmosféra je veskrze nudná, pokud jde o čas mezi cvičením, lze jej vyplnit pitím a hraním karet v důstojnickém klubu, bloumáním po městě, návštěvou veřejného domu či tajným docházením za ženou důstojníka do některého soukromého domu. Zábava, která by byla neškodná a nezavdávala by příčiny ke klevetám, rvačkám či vyzvání na souboj, jako např. četba, je většinou považována za něco až podivínského.

V prvních ca 2/3 knihy jsem si často připomínala Stendhalův román Lucien Leuwen, kde byla nudná atmosféra malého města s vojenskou posádkou vykreslena podobně mistrně - až tak, že té nudě propadne i čtenář. Stejně jako u Luciena Leuwena se i v Kuprinově románu Souboj setkáváme s mladým hrdinou, který tápe, dělá chyby, a váhá, zda se má "chovat správně" podle svého svědomí, anebo tak, aby nerozčiloval své velitele - jedno s druhým je totiž neslučitelné. Hlavní hrdina románu Souboj podporučík Romašov je nejen rozpolcený, ale i obrýlený, neohrabaný a stydlivý. Prostě citlivý mladík – a také ukázkový outsider - který se však překvapivě neváhá (alespoň občas) zastat slabších. Často přemýšlí, proč se vlastně lidé zabíjejí, proč existují armády a co on sám v ní vůbec dělá...

Příběh bohužel končí tragicky, i když z pohledu armády šlo o všední záležitost. Zasáhl mě rozhovor Romašova s moudrým alkoholikem Nazanským v závěru knihy; Nazanskij Romašova nabádá k odchodu z armády a jeho řeč je plná vášnivých emocí, např.: "... Ale vykrmená, důležitá a tupá opice sedící v kočáře, s cetkami na tučném panděru, nikdy nepochopí hrdé kouzlo svobody, nezakusí radost z inspirace, nerozpláče se sladkými slzami dojetí při pohledu na to, jak se na jívové větvičce stříbří prachově jemné kočičky".

Autor při psaní románu vycházel z vlastní zkušenosti – více než tři roky sloužil v carské armádě a byl svědkem nelidské krutosti, kterých se důstojníci dopouštěli na obyčejných vojínech.

Nesnesitelná krutost je podhoubím pro revoluce, od které si lid mnoho slibuje – a často se zdá, že opravdu bude lépe... zpravidla to ale není tak docela pravda, protože lidé se mávnutím kouzelného proutku nemění... Zajímavý byl vývoj autorových postojů během života, zejména po VŘSR, kdy emigroval do Francie, na sklonku života se však vrátil zpět do Ruska. Láká mě přečíst si od něj ještě něco z pozdější doby a podívat se, jak se změna autorových názorů odrazila v jeho tvorbě.