Soudím živé i mrtvé přehled

Kdyby bylo v literatuře možné zcela vnější srovnávání, dalo by se říci: Karl Kraus je vlastně směs slovní akrobacie takového Oscara Wildea, satirické útočnosti George Bernarda Shawa a lehkonohého ovzduší příjemné vídeňské bezstarostnosti. V dílčích hlediscích by to možná bylo i pravda— jenže pořád by tu chybělo to hlavní : totiž poctivost a pilná důslednost neúplatného novináře, který se teprve skrze tisíce a tisíce drobných, krátkých mžiknutí na „nepatrné“ jevy lesklého povrchu té kramářsky nahnilé doby dopracovával pronikavého pohledu za kulisy onoho času, a také do nitra nesčetných herců tehdejšího dějinného jeviště. Pohledu, který byl teprve o hodně později uznán udivenými potomky za geniální analýzu, zničující kritiku epochy, která došla od Lehára a Johanna Strausse přes nejrůznější Dollfusse až k oddílům SAči SS a Mauthausenům. — Tak se ovšem posléze octl i před otázkou, co je onen nástroj, který tvůrci umožňuje výsledky pronikavého pozorování sdělit dále, uplatnit to, čemu se říká talent; co je tedy jazyk — a nakonec i před otázkou, jak má tvůrce tento talent uplatňovat, vůči komu, ve prospěch koho a čeho. — Na některé tyto otázky si Kraus dokázal odpovědět, na některé ne. Výbor z jeho díla, který se tu čtenáři dostává do ruky, však skýtá dostatečně plastický obraz procesu, o němž tu byla řeč.... celý text