Soukromá vichřice přehled

25.11.2024

(SPOILER) Knihu jsem si zopakoval po nějakých více než 50 letech. Koupil jsem si totiž, do sbírky knih ilustrátora, v antikvariátu vydání s Rittsteinovými ilustracemi. To samo (ty ilustrace) je ovšem vlastně podvod (který šíří i Databáze) a na který jsem naletěl, neboť celé „ilustrace“ představuje barevný výřez z jednoho Rittsteinova obrazu na obálce a jedna malá kresba na frontispisu. A je „ilustrováno“…
Když už jsem ale knihu držel v ruce, tak jsem si ji znovu přečetl. A lze říci, že určitou aktuálnost neztratila ani dnes. V době, kdy na sociálních sítích, ale dokonce i v některých tiskovinách (včetně knih „historiků“!) a v projevech některých „politiků“ slyšíme či čteme, jak tehdy, za vlády komunistů, nebylo všechno špatné, ba dokonce bylo líp (než dnes). Vyráběly se kvalitní výrobky, byli jsme „soběstační“ a nezadlužení (jako stát) a „lidi měli k sobě blíž“. Na všechny tyhle žvásty je v románu odpověď – a ne napsaná nějakým dnešním „provládním pisálkem“ (častá dnešní reakce na odmítání lži, jak bylo líp), ale autentické svědectví toho, kdo to tehdy prožíval a popsal, co viděl kolem sebe. V druhé polovině šedesátých let už nemohl ani psát jinak – doba blábolů o „novém, socialistickém člověku“ a úspěších budování už skončila, to by ani tehdy už nikdo nečetl a snad ani nevydal. Takže si tu počteme o všudypřítomné zlodějně, o podvodech s kvalitou výroby a s plněním plánu, o frontách na všechno i o těch mezilidských vztazích mezi kolegy. O celkové ubohosti života za socialismu… Počínaje skvělým výběrem v závodní jídelně, přes zlodějny zaměstnanců na pracovišti (citát: „...nějaká kradlářka zdekovala funglnovej jutovej pytel, tobě je jedno ty svině, že sháníme pytle po celý republice a nejsou…“), zlodějnu samotného mistra, podvádějícího navíc – s vědomím nadřízených - při plnění plánu („...v pondělí z toho“ – samotným mistrem ukradeného materiálu ze skladu - „bude černá šarže za tu havarovanou 583, splněnou zatím jen tužkou…“) až po „… tady stojí fronta na diabetický párky, ale kolem zrovna vezou citrony, však my je přece jednou dostanem … šťastná pobíhala od fronty k frontě…“. Štěstí za socialismu, kdy bylo líp…
To nepsal žádný disident, ostatně Páral byl i režimem nejen trpěný, ale i uznávaný spisovatel a jako takový jistě nepsal pro vydání v zahraničí ani pro samizdat. O politice jako takové, metodách zasahování do všech oblastí života občanů, jsou tam jen nepatrné zmínky, politiku zde ovšem nejlépe popíší její důsledky na každodenní život lidí.
Bohužel, ti, na které dnes míří drzá lež o tom, jak "bylo líp", stejně nečtou. A jestli román něco řekne mladým, co to sami nezažili, jestli po něm vůbec sáhnou, nevím. Pro mne to bylo připomenutí toho celkového hnusu tehdejšího života (živoření) ve zdařilé knize.

27.12.2022

Nemohu napsat nic jiného než typické pro spisovatele. To byla poslední kniha, kterou jsem od tohoto spisovatele ještě nečetla. Ale bohužel jsem ji četla až nyní a ne v mládí, jako ty ostatní. Tehdy se mi líbily. Nyní v pokročilém věku a ohledem na dobu tomu již tak moc není. A tak říkám jen "typické".