Spáleniště přehled

09.03.2023

"Slunce zapadalo a obrovité mračno smogu nad Porůřím se třpytilo skoro fialově. Panoráma ocelárenských pecí, dýmajících chladících věží, vystupovalo pomalu z oparu, když odbočil z autostrády a po úzkých silnicích se vnořil do městského provozu. Jednu chvíli se nakrátko zastavil, vypnul motor, spustil okénko a naslouchal tichému, vzdálenému a dunivému bzučení, které člověk vnímal jen první minuty po příjezdu a které později už sluchové nervy přestanou vysílat dál k mozku. Nad bzučivým tónem pak uslyšel někde daleko krátký výkřik a syčivé vydechnutí a zasténání: kdesi na stadiónu pod umělým osvětlením někdo propásl brankovou příležitost. Z otevřených oken zněly televizní noviny. Bruno Kappel byl doma." (Prostě jako bych dojížděl do Ostravy:))

Poměrně málo známý román "Spáleniště" mi padl do ruky naprostou náhodu. Zaujala mne obálka, téma a vylovil jsem jej v antikvariátu z bedny, kde jsou knížky za dvacetikorunu. A pak jsem jej přečetl. Dokonce s velkou chutí. Předesílám však , že téma, ani jasně vyjářený politický postoj autora nemusí každému vyhovovat. A k tomu prostředí a reálie tehdejšího Západního Německa jsou většině českých čtenářů (nejspíše) dosti cizí, takže řada důležitých motivů knihy jej prostě mine. Nicméně ten popis proměny bouřliváků z šedesátých let je zajímavý a přesný má něco do sebe - vždyť je to doba takové "normalizace" po (Západo) Německu, dalo by se říci.
Kniha je to každopádně zajímavá, určitě na dobré tři hvězdy. I s ohledem na hlavního hrdinu Bruno Kappela, zdařile napsanou, psychologicky věrnou postavu, jíž lze její motivace věřit a chyby (a slabosti) odpustit.

Degenhardt ve svém románu navázal na svou literární prvotinu, avšak narozdíl od "Doutnáku" se jeho děj odehrává v aktuální současnosti - tedy v Německé spolkové republice poloviny sedmdesátých let. Autor ukazuje postavy některých hrdinů z předchozího rámu dvacet let ex post, takříkajíc už po "požáru" světové války. Velice plasticky přitom vystihl atmosféru své doby, kdy se většina dlouhovlasých marxistických rebelů z r. 1968 celkem hladce etablovala v režimu (vzpomeňme na Joschku Fischera, nechávajícího pak rozhánět policajty protesty proti globalisaci), nebo se jen skrčila a snažila konformně proplout, někteří přešli do (znovu povolené) DKP, zatímco menšina se naopak radikalizovala a formovala velmi aktivní teroristické organisace (skupina Baader-Meinhofová a pak R.A.F. aj.). Degenhard přitom velice dobře popsal, jak pod nablýskanou fasádou západoněmeckého "hospodářského zázraku" je dost a dost špíny a pod fasádou právního státu také dost a dost policejního teroru, nahnědlé brutality, donášení a konformismu s nahnědlým pozadím. "Spáleniště" je v tomto ohledu spíše politický a psychologický román, než klasický thriller. Děj je napínavý, ale pokud jsem čekal honičky a dramatický útěk postřelené teroristky, tak jsem čekal marně. Jako psychologické drama však více než obstojí.

V neposlední řadě je pak tato kniha velice zajímavým pendantem třeba k Fassbinderovým filmům - jako je typicky "Třetí generace" - případně kpozoruhodnému snímku V. Schlöndorffa a M. von Trotta "Ztracená čest Kateřiny Blumové".