Spe salvi přehled

10.03.2020

„Území divokého lesa se může stát plodným tehdy, když jsou zároveň poraženy stromy pýchy, vytrženo z kořene to, co na divoko roste v duších. Tak se připraví terén, na němž se může dařit chlebu pro tělo i pro duši. Není nám snad znovu dána možnost konstatovat, právě uprostřed současných dějin, že se žádná pozitivní strukturace světa nemůže podařit tam, kde zdivočí duše?“

Shodou okolností jsem Spe salvi v nedávné minulosti hned dvakrát zaregistroval – a jak přednáška sestry Veroniky Barátové (která encykliku zmiňovala), tak komentář, který zde napsal 68mario, lákaly k bližšímu prozkoumání. Tak jsem si encykliku přečetl … a nelitoval ani trochu. A mimochodem byl zase znovu překvapen tím, jak vřelá a citlivá dokážou slova Josepha Ratzingera být, jak nesprávný se zdá být pohled na něj, který v něm vidí odtažitého teologa, chladného intelektuála bez lidského přístupu.

Naděje je moje oblíbené téma a zde je přesvědčivě podáno, že naše naděje, přestože je to velmi niterná věc, nemůže být nikdy naším privátním projektem, že dokonce nestačí, abychom si ji pěstovali v izolovaném vztahu s Bohem. Naděje ve své plnosti a plné užitečnosti totiž musí být skrze Boha žita s druhými lidmi a skrze vazbu s lidmi zase směřována vertikálně k Bohu (pomyslně vertikálně, samozřejmě, Bůh není někde nahoře, Bůh je tady vedle nás :-).
Dobrá zpráva je, že Duch svatý nás ve vyjití k druhým mocně podporuje, takže i zatvrzelí mrzouti a introverti dostanou sílu k tomu, aby opustili svoji „modlitební komůrku“ a vykročili směrem k bližním (vím velice dobře, o čem mluvím :-). Plody této aktivity jsou sladké a vydatné.

„Člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí (...) Nikdy není příliš pozdě pro dotek srdce druhého, ani to nikdy není zbytečné. Tím se vyjasňuje další důležitý prvek pojmu křesťanské naděje. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Jako křesťané bychom se neměli nikdy ptát jenom na to, jak mohu být spasen? Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje. Potom budu moci udělat maximum také pro svou osobní spásu.“