Srpnový rok přehled

27.02.2020

Dávám plný počet, a to především ze dvou důvodů. Ten první je lehce nostalgický, některé z fejetonů jsem měl možnost za minulého režimu číst pokoutně šířené, k dispozici 10 minut na přečtení. Tím druhým je zjištění, jak jsou po 30 letech vlastně Vaculíkovy postřehy stále aktuální. V jednom ohledu místy poněkud žertovně - naše generace už zestárla a nemalá část se s nedůvěrou dívá na změny ve společnosti, které přicházejí. Dalo by se říci, že ony výhrady jsou téměř jako přes "kopírák" - neuctivý svět, mizí "tradiční hodnoty" , svět nesměřuje správně. Prostě v době našeho mládí byly věci v pořádku, i když společnost stála za houby.
Ale většina fejetonů má, přes odstup více než 30 let, stále co říci i současnosti a rozhodně je doporučuji k přečtení.
A citace na závěr? Třeba tyhle dvě:

"Příští demokratická vláda, a já už dvacet let jinou nevolím, musí ve svém programu mít skopnutí státu zpátky do jeho služebné úlohy."

Z textu pro německý Die Zeit z r.1989, dle mého názoru přesně a vizionářsky vystihující naši současnost:

"Mám podezření, že naše diktatura se snaží vyhovět většině svých poddaných víc než leckterá západní demokratická vláda, jež je při své činnosti pořád rušena kritikou menšiny; na niž se diktatura ovšem nemusí tolik ohlížet. Dále myslím, že mnozí cestující s lidskými právy by ani nepochopili, jakou novou úzkost pocítí našinec umořený domácími poměry, když z nich vyhlédne ven: na tu úplatnost ředitelů a ministrů stejnou jako tady, na agresi dopravy a teror módy, hluku a chemie tam jako tady. Na žravost průmyslových a stavebních organizací. Na ten strach vlád z davu, a hlavně tedy na ten pořád silnější diktát lidského průměru.
Předností demokracie dávno není to, že zajišťuje vůli většiny a dává jí průchod, ale že chrání menšinu. Nám se odsud jeví tím nejcennějším to, že dává vyspělejším lidem svobodu a příležitost ovlivnit ty ostatní. Očesejte svou demokracii o náročnější a vyzrálejší jedince i skupiny – a dostanete naši diktaturu průměru, jež je k tomuto roku tím nejnápadnějším československým experimentem a pravým plodem socialistického lidu. — Co se to tedy stalo s Čechy a Slováky, ptáte-li se, říkám: s většinou vůbec nic, byla jen příliš dlouho zbavována nepříjemné menšiny."

15.12.2019

Kniha čekala v mé knihovně, protože jsem si chtěla přečíst fejetony autora Dvou tisíc slov. Téma čtenářské výzvy se tedy velmi hodilo. Nutno ale přiznat, že nemít ji ve výzvě, tak ji zasunu zpět do knihovny po prvních dvou fejetonech. Takhle jsem ji musela přelouskat a nebyl to pro mě čtenářsky příjemný zážitek. Předně nejsem fanoušek fejetonů. To fakt musí být, aby mě nějaký zaujal. Ze Srpnového roku to nebyl ani jeden.
Způsob psaní pana Vaculíka mi hodně neseděl, často jsem se musela k větám vracet a číst je znova, abych je pochopila. Některé mi ani nedávaly smysl. Nějak to na mě celé působilo arogantně a povýšeně ("Při ní cítím, že jsem přece jen o čárku nad upadlým obyvatelstvem země, jejíž muži zapomněli na svou sílu a kde v obchodech se zbraněmi stojí ženy frontu - na řemínky a náhubky pro psy."). Můj druhý dojem z řady fejetonů byl ten, že autor vlastně ani neměl o čem psát a co říct, ale psát chtěl nebo musel. A musím přiznat, že při jeho kritice režimu mi neustále vyskakovala na mysl skutečnost, že byl dlouhá léta - a především v letech procesů s Dr. Horákovou - členem strany. Mám problém mu některé věci uvěřit.