Stan pro jednoho přehled

18.01.2019

Neprávem a naprosto nepochopitelně přehlížený román, kterému by se mělo dostat mnohem větší pozornosti - nejen kvůli němu samému, ale především kvůli nám samým.
Nepřestává mě fascinovat, kolik vychází knih o holocaustu a druhé světové válce a jak gigantickému promu se dostane snad každé z nich. Jistě, stále je to nejpříšernější konflikt moderních dějin našeho živočišného druhu, ale není jediný a ano, nesmíme zapomenout - ale kde se bere ten zájem až hraničící s posedlostí (znám pár lidí, kteří jsou schopní o sobě říct, že jejich nejoblíbenějším žánrem jsou knihy o koncentračních táborech!) a proč nevěnujeme trochu energii i tomu, co přišlo potom?
Třeba taková válka v Jugoslávii.
Není to tak dávno a není to ani tak daleko.
A i ročníky, které se narodily až poté, co se v jednom vzdáleném městě ve Spojených státech podepsaly dohody a nakreslily nové hranice, které na spoustu let a mnohdy navždy zbavily řadu lidí domovů a domovin, by přeci měly mít nějaké povědomí o tom, že v zemi, kam se jezdíme tak rádi rekreovat, ještě nedávno (no dobře, už dávněji) zuřila skutečná válka. Kdy se proti sobě postavil soused se sousedem a rozhodli se, že si jednou provždy vyřeší, který z tamějších národů je vlastně ten, jenž má na půdu PRÁVO.

A Emir Pozder alias Miki byl jedním z těch, kteří se stali součástí tohohle konfliktu. Ve čtrnácti začaly kolem jejich domu vybuchovat bomby, město bylo srovnáno se zemí a jako Bosňan putoval s rodiči do tábora v dnešním Chorvatsku. Jeho o deset let starší bratr, jeho životní vzor, pak pod hlavní pušky nepřítele zmizel neznámo kam. Jaké to je prožívat léta nejtvrdší puberty v uprchlickém táboře, když chcete hlavně poslouchat rock, pít bambus a balit holky, psal Mešković v Ukulele Jam.
Stan pro jednoho začíná tam, kde jsme Mikiho nechali - v chorvatské Majbule, z níž se chce hlavně dostat pryč, utéct, začít žít - ve Švédsku s bráchou Nenem, jemuž se podařilo uprchnout četnikům a emigrovat.

A když je vám sedmnáct a pro něco se fest rozhodnete, stává se, že pro klapky na očích neuvidíte, co můžete způsobit sobě a všem kolem. A tak Miki sám a tajně vyrazí na cestu na daleký sever. Jenže do Švédska za Nenem se nedostane, zasekne se na severu Dánska. A tam začíná jeho osamělá pouť - dál nemůže a domů taky nemůže. Nezbývá mu, než sedět na zadku v uprchlickém táboře v jedné unimobuňce s bratrance svého táty z druhého kolena, jeho ženou a dětmi. Nerozumí jazyku, nerozumí téhle studené zemi, nerozumí tomu, co má teď sakra sám se sebou dělat? A Bosňané v táboře mu lezou krkem.
Tam, kde bylo Ukulele Jam bildungsromanem navzdory válce plným sluníčka, vůně borovic a zpěvu cikád, je Stan pro jednoho emočně náročným čtením o osamělosti, o tom, jak těžké je být někde, kde být nechcete a jak těžké je jen čekat, nesmět nic dělat, jen si stýskat po tom, co bylo, co víte, že už se nikdy nevrátí a oplakávat mrtvé.
Není to jen depka, Mikimu je furt jen sedmnáct a furt je pro něj podstatné najít si holku a poslouchat pořádnou muziku. Ale taky pro něj začne být důležité mít vlastní životní prostor a někým být, někým se stát.
Každý, každý!, kdo si myslí, že ti, co prchají před válkou jsou srabi a vyžírky, by si tohle měl přečíst. Protože nikdo na světě nechce, aby mu někdo srovnal dům se zemí, aby ho vyhnal z rodné země, nikdo nechce přijít o kořeny a nikdo se nechce stát nedobrovolným cizincem v cizí zemi plné cizích věcí, zvuků, chutí a vůní, které nerozumí a která nerozumí jemu, obzvlášť, když část nejbližších zůstala tam a jiná je někde docela jinde. Jen naprostý blázen. A těch je minimum.

"Pak jsem píchl zadní kolo. Doručil jsem dvoje noviny, jedny Jyllands-Posten a jedny Det Fri Aktuelt a už jsem měl promočený seznam adres a píchlé kolo. Celkem jsem měl ještě doručit čtyřiapadesát tiskovin ve čtvrti, v níž jsem nikdy nebyl. Dosud byla noc, fičelo a pršelo, byl jsem hladový, ospalý a dneska jsem absolutně neměl sebemenší šanci doručit noviny do sedmi hodin. K tomu mě čekala přibližně čtrnáctikilometrová štreka domů v počasí, do kterého by psa nevyhnal, ale já bych ho přál Karadžićovi, Miloševićovi i Mladićovi." (s. 132)