Stepní vlk přehled

12.11.2024

Nedá se nic dělat, je to prostě dobrý. Přistupoval jsem ke knize trochu s nedůvěrou a její stavba mne trochu překvapovala a jednu tu část (traktát) jsem považovat za přehnané intelektualizování. Ale když se na to dívám zpětně, musím velmi ocenit, jakým způsobem autor de-konstruoval osobnost hlavní postavy, až na prvočinitele. Vypadá to, že to je smutná kniha o chlapovi, co chce spáchat sebevraždu, protože nesnáší měšťáky, ale zjišťuje, že jím sám je (to je velká zkratka, to má Hess velmi propracovaně odůvodnění a vysvětlené), až zjistí, že ten boj musí nejprve podniknout sám se sebou, resp. s dalšími verzemi sama sebe. Hess vychází z teze, že západ se mylně domnívá, že člověk svýma očima vnímá sebe jako jednotu, ale to se velmi plete - v každém z nás je stovka variací na nás samotné a tato kniha se je snaží právě rozehrát a uvést do pohybu. Je mi jasné, že takový titul se musel líbit mládeži 60. let, protože to je naprostý boj proti autoritě, ale i jednotnému názoru a dokonce s užitím kokainu či jiných drog. Nicméně to je jen efekt a pozlátko, které si někdo může z knihy vzít. Hesse je fakticky psychologický vypravěč, jako například Zwieg nebo náš Havlíček, ale nenoří se na rozdíl od nich do psychologické hlubiny postavy a motivů jejího jednání - on zkoumá postavu ze všech možných stran - jako kdyby vzal pitevní skalpel a odkrajoval kousek po kousku, resp. nařízl a umožnil se podívat se na postavu ještě tudy a ještě tudy. Je to jiná práce s psychologií, než zmínění fenomenální vypravěči. Hesse není vypravěč, ale de-konstruktér. Takže se to někomu může zdát těžké na čtení, nebo nespojité nebo nesrozumitelné a chápu to. Pro mne to byl nakonec zážitek v celistvosti oné mnohosti, kterou chirurg Hesse přede mnou představil, aniž by zcela strhl sterilní prostěradlo z celého pacienta. Nechává prostor si domyslet a případně sebezpytovat. Už se šteluju na jeho další román. Proč je tolik krásných knih na světě? Potřeboval bych tři životy, abych to všechno přečetl?

Ukázky:
"Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, vy žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti..."

"Ach, je to těžké najít boží stopu uprostřed života, který vedeme, uprostřed této tak spokojené, tak velmi měšťácké, tak velmi bezduché doby, při pohledu na dnešní architekturu, dnešní kšeftaření, dnešní lidi!"

"Měšťák...se pokouší usadit mezi dvěma extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. A měšťák si necení ničeho jiného, než právě svého já. Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo svobody pohodlí, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno ovladatelné."

"A přesto měšťáctvo žije, je silné a prospívá. Proč? Odpověď zní: díky stepním vlkům. Vitální síla měšťáctva nespočívá nikterak ve vlastnostech jeho normálních příslušníků, nýbrž ve vlastnostech mimořádně početných outsiderů, které v důsledku mlhavosti a pružnosti svých ideálů je měšťáctvo schopno do sebe pojmout."

"Všichni lidé mají vrozenou a zcela nutkavou potřebu představovat si své já jako jednotu. Ať se tato bludná domněnka nahlodává sebečastěji a sebevýznamněji, vždy se zhojena znovu vrací....Ve skutečnosti žádné, ani to nejnaivnější já není jednotou, nýbrž neobyčejně mnohostranným světem, malou hvězdnou oblohou, chaosem tvarů, stupňů a stavů, dědičností a možností. Klam, že se každý člověk snaží na tento chaos nahlížet jako na jednotu a hovoří o svém já, jako kdyby bylo jednoduchým, pevně utvořeným a jasně ohraničeným jevem, tento každému (i tomu nejvyššímu) člověku běžný klam se zdá být nutností, zdá se být životním požadavkem jako dýchání a jídlo."

Při setkání s Goethem říká Mistr hlavní postavě: "V mé povaze je mnoho dětského, velká chuť k plýtvání časem. A tak mi trvalo trochu dlouho, než jsem nahlédl, že je již třeba jednou s hraním přestat."

"A že to všechno, tak jako dnes počátky rádia, bude lidem sloužit jen k tomu, aby prchali před sebou a před svým cílem a obklopovali se stále hustší sítí rozptýlení a bezúčelné činorodosti."

"Posledně jsi vypadal, jako kdyby tě zrovna odřízli z oprátky, a teď jsi už skoro zase člověk..."

A na konec jen ukázky z nápisů komor, kam se člověk v rámci magického divadla může dostat:
Sebevražda požitkem - Usměješ se k smrti!
Rozbrečíš se smíchy - Kabinet humoru!
Poustevnické hry - Plnohodnotná náhrada veškeré družnosti.
a dvě nejlepší:
Mít tak tisíc jazyků! Jen pro pány.
ZÁNIK ZÁPADU - Za snížené ceny. Dosud nepřekonáno!