Sto růží v bidetu přehled

28.03.2020

Já jsem autorku téhle knihy poznala nejprve jako rozhlasovou režisérku. A protože si myslím, že být dobrým rozhlasovým režisérem je asi ještě těžší než být režisérem divadelním, začala jsem si paní Engelové více všímat a sledovat její práci, především ve Viole a v Divadle hudby. Ve svých "pražských" letech jsem sice byla v divadle jako doma, ale potom jsem skončila v pohraničí, kde není ani stálý divadelní soubor.
O to víc mě oslovila tahle knížka, se kterou jsem si zavzpomínala na svá mladá léta. Fotografie, možná právě proto, že jsou černobílé, mají kromě dokumentární hodnoty i uměleckou cenu, takže paráda.

03.01.2020

Divadelní režisérka je dnes stejně běžné povolání jako policistka nebo profesionální boxerka. Nikdo se nad tím nepozastaví, ale dříve, přesněji v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech to bylo stejně podivuhodné, jako když jste v sedmdesátkách nebo osmdesátkách v metru potkali Afroameričana. Lída Engelová byla zkrátka jiná.

Její život by jistě vydal na víc než jen jednu knížku. Je nejdéle působící režisérkou v českém profesionálním divadle. Režírovala přes sto dvacet divadelních inscenací a přes šedesát rozhlasových her. Hostovala v Petrohradě i v Londýně a to ještě v době, kdy výjezd za hranice byl pro většinu lidí něčím naprosto nedosažitelným. Znali ji v celé Evropě. Jako žena-režisérka byla něčím vskutku nevídaným.

Celý její život mapuje autobiografie Sto růží v bidetu. Humorně laděné vyprávění nadchne všechny příznivce divadla i filmu i ty, kteří jen rádi čtou o zajímavých osudech. Z knihy se dozvíme nejen o jejích hereckých začátcích, o době, kdy pracovala jako asistentka režie, ale také jak probíhají divadelní zkoušky, jaké to bylo vyjet za komunismu do zahraničí, o tom, co se dělo v československých divadlech po srpnu 1968, kdy nás začala `vysvobozovat` vojska Varšavské smlouvy a v neposlední řadě také díky Engelové nahlédneme do životů významných československých a českých herců.

Stávkový výbor se scházel třikrát denně, zkoušky Zločinu a trestu jsme přizpůsobovali dění mimo divadla. K dispozici jsme až po dlouhém vyjednávání měli rozmnožovací stroj obchodního oddělení SDO (Státní divadlo Ostrava, pozn. red.). Byl na kliku.

24. listopadu jsme se konečně dobyli prvního mediálního vystoupení v ostravském rozhlase. Konečně jsem mohla přečíst prohlášení PROČ NEHRAJEME a s pomocí údajů Českého statistického úřadu zveřejnit i pravdu o našich gážích: průměrný plat v Severomoravském kraji – včetně výdělků v Jednotných zemědělských družstvech (JZD) byl v té době 3028 Kčs, bez výdělků v JZD 3226 Kčs, průměrný plat v divadle (bez odměn) činil 2904 Kčs.

(úryvky z knihy Sto růží v bidetu, 2017)

Autobiografická kniha Lídy Engelové není jen svědectvím o temné době československé historie, ale především o životě za oponou. Protože je psána lehkým jazykem a faktická vyprávění autorka prokládá humornými vzpomínkami a vtipnými citacemi velkých herců a hereček, přečtete knihu jedním dechem. Díky ní totiž můžete získat mnohem větší povědomí o tom, jak se žilo v tehdejším Československu. A také vyvrací mýtus, který tvrdí, že herci mají ve své podstatě jednoduchou práci, za kterou berou spoustu peněz. Je to povolání jako každé jiné a mnohdy víc psychicky i fyzicky vyčerpávající než kterékoliv jiné zaměstnání založené na manuální nebo i duševní práci.

Přečtěte si tu knihu. Vy všichni, kteří chcete vědět víc, bez ohledu na to, zda jste pravidelným divadelním divákem, či nikoliv. Lída Engelová je osobnost, na kterou česká historie nikdy nezapomene.

Považuji za důležité zdůraznit, že Engelová stále žije a je pořád práceschopná. Podílí se na inscenacích v pražských divadlech Viola a Kalich, ale i na mnohých zájezdových představeních po celé České republice.