Středověké legendy o českých světcích přehled
Markéta Selucká , Jaroslav Kolár , neznámý - neuveden
Svazek Středověké legendy o českých světcích se vrací do raného a vrcholného středověku k počátkům vzdělanosti a písemnictví v našich zemích. Přináší legendy o věrozvěstech Konstantinu a Metoději, nejstarší české světici Ludmile, českých patronech Václavovi, Vojtěchovi a Prokopovi a nedávno kanonizované Anežce Přemyslovně. Tyto osobnosti, jak je v legendárním podání zachytili jejich současníci i další generace, po staletí významně formovaly českou křesťanskou tradici a představy o počátcích a osobitosti našich dějin. Staly se trvalou součástí národní kultury i historického vědomí a inspirací mnoha uměleckých děl. Původně staroslověnské a latinské texty z devátého až čtrnáctého století otiskujeme v novočeských překladech.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Středověké legendy o českých světcích. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Středověké legendy o českých světcích v seznamech
v Přečtených | 25x |
v Knihotéce | 19x |
v Chystám se číst | 12x |
v Chci si koupit | 8x |
Knížku jsem četla kvůli „Kristiánově legendě“, poněvadž je to fundamentální pramen k ranému středověku, a nadto mě zajímala i z z literárněhistorického hlediska. No, a když už jsem měla tohle legendárium půjčené, přečetla jsem si je celé. :)
1. STAROSLOVĚNSKÁ je mimořádně zajímavá tím, že vznikla bezprostředně po Václavově smrti, a tak předkládá jiný náhled na události, než se ustálil v pozdějších letech. Nelíčí Václava coby mnicha, nýbrž coby válečníka. Drahomíra vystupuje jako kladná postava a patrně křesťanka (těší se z Václavovy víry a později pečuje o jeho mrtvé tělo). Zlo tu rozdmychává především dvorská elita, kdežto Boleslav, k vraždě navedený, se posléze obrací na pokání.
Autor celkově chápe jednání postav jen jako naplnění plánu boha/ďábla, a ne jako projev jejich svobodné vůle. Zdůrazňuje také paralely mezi Václavovým příběhem a Biblí (Václav a Boleslav = Kain a Ábel, odsouzení Václava Boleslavovou družnou = odsouzení Krista Židy), aby spojil českou látku s biblickou formou. Jediný zázrak, jejž se v této legendě dočkáme, je světcova krev prosakující ze stropu, která tak prozrazuje vraždu.
KDYŽ BYL V ZEMI ČESKÉ je latinský překlad staroslověnské ludmilské legendy a o světici vypovídá totéž co Kristán.
KDYŽ SE ŠÍŘILA KŘESŤ. VÍRA vyniká monastickým líčením Václavova života (lisuje mešní víno, peče hostie) – tak, jak to dělali řezenští mniši reformovaní r. 974. Díky tomu víme, že autorem této první latinské svatováclavské legendy byl řezenský benediktin, který spravoval klášter sv. Jiří na Hradě.
KRISTIANOVA LEGENDA z pera břevnovského mnicha se hlásí do dob sv. Vojtěcha, jemuž je také věnována, a prý se opírá o výpovědi očitých svědků. Její sepsání měly podnítit dosud jen fragmentární a odporující si zprávy o sv. Václavovi.
Autor si stěžuje, že ve Francii už by byly tak světové osobnosti jako Václav a Vojtěch dávno oslaveny, jenže ty zaostalé Čechy... Sám vstupuje do děje zbožnými průpověďmi, lamentacemi, posilováním vyřčeného, stížností na svou literární nemohoucnost a suchý sloh; jednou dokonce mluví přímo k Vojtěchovi.
Provádí nás stručně dějinami českých zemí od sv. Cyrila a Metoděje přes Ludmilu po Václava. Pro mě byly nové informace, že kníže lákal na hostinu hříšníky a odpadlíky, načež je nechal zbičovat důtkami, nebo že jeho chystaný odchod do kláštera údajně zdržela stavba sv. Víta.
VERŠE O UTRPENÍ SV. VOJTĚCHA mi učarovaly nejvíc ze všech středověkých legend, které jsem kdy četla. Díky tomu, že ji psali očití svědkové, je barvitá, plastická, realistická, uvěřitelná. Zpřítomňuje téměř hmatatelně mladíka, který za svých magdeburských studií na rozdíl od spolužáků netrávil čas vyhrazený práci hrami a nepožíval sladkostí, v čas volna navštěvoval kostely a chudé, vracel se vždy dříve než odešedší učitel a vyčítal si jako hřích, že byl žertem sražen spolužáky na kolemjdoucí dívku. Je neuvěřitelně strhující a dojemná.
VITA MINOR je starší z prokopských legend. Její autor často propuká v zbožné výlevy zakončené „amen“, proto je text citově dynamický. Z Prokopových zázraků popisuje třeba, jak způsobil připlutí loďky na druhý břeh, aby zbožný poutník mohl navštívit jeho mši, nebo jak se zasloužil o zamrznutí řeky v létě, aby pronásledovaný muž mohl přejet na druhou stranu.
LEGENDA O SV. ANEŽCE vypráví nejen o zázracích, ale i o zvláštní bohabojnosti světice. Anežka prý zbožně plakala tak často, až přišla o zrak, a bylo ji slyšet, jak o samotě rozmlouvá s nadpozemským hlasem. Ráda si ukládala nadpočetné práce, o nichž nikdo nevěděl (v tom případ je zvláštní, že se dostaly do legendy, že?). Ve spojení s návštěvou Anežského kláštera mi zprostředkovala hezký zážitek.