Suprematické zrcadlo. Texty k bezpředmětnosti přehled

29.01.2018

Vybrané eseje Kazimira Maleviče mají rozsah od uměleckého manifestu až po ontologické úvahy založené na dualitě mezi volní silou, která spolu s myšlenkou tvoří nadpřirozenou sféru, a materií. Smyslový svět je pro Maleviče zdáním - je utvářen snahou vůle a představy dát mu vnímatelnou formu. Neměnná a věčná materie, která je základem bytí, je přitom nedosažitelná a nepoznatelná. Malířství by se pak mělo osvobodit od prostého principu znázorňování skutečnosti dle stanovených kritérií věrnosti, naopak by mělo směřovat k vlastnímu autonomnímu světu forem, jemuž je suprematismus vývojovým vrcholem. Suprematismus je při tom Malevičův abstraktní, zcela nepředmětný styl, v kterém se umění dotýká původních forem bytí před vůlí a představou zformovaným světem. Malevičova filozofie zajisté není příliš originální, ale coby myšlenkový background jeho umělecké tvorby je velmi zajímavá. Texty je třeba vnímat vzhledem k době svého vzniku, kdy byly jeho manifesty za nepředmětnou tvorbu skutečně radikální (zábavně provokativní je jeho poznámka, že Michelangelo svým Davidem poškodil kvádr a konkrétní sochou ve službách věrného zobrazení postavy zmařil jeho potenciál). Zajímavé mi také přišlo, že Malevičův způsob uvažování mi připomenul některé kapitoly z Deleuzových TISÍCI PLOŠIN - zejména tam, kde Malevič popisuje různé malířské kultury a jejich ohniska (město a venkov), jejich okraje, návaznosti a možnosti propojování. Autor odmítá eklekticismus - malířské kultury nelze ovládat a volně přetvářet či kombinovat (třeba že byly vynalezeny určitými uměleckými génii). Řešení se nalézá v novém stylu či v regresi. Novou kulturu, zejména ve vyhroceném vztahu města vs. venkova, popisuje v pojmech nákazy a jejího šíření, které při překonání určitých mezí vytvoří novou dominantní normu.