Tajomstvo Agathy Christie přehled

18.10.2023

Zklamání (nuda, krkolomnost a nevěřícnost): autorka sice vyšla z Agathina životopisu (jinak by to ani nešlo, a přiživila se na něm jako mnoho dalších) a vyfabulovala chybějící část, tedy chybějící dekádu před Vánoci 1926, ale v jejím podání se mi nelíbilo ani pojetí života od vdavek 1912 do objevení se 1926, ani pojetí hlavních postav.
Agathu představila jako totální husu, která visí od prvního okamžiku na Archiem jako na ztělesnění láskyplného anděla, dělá pro něj první poslední, a přestože roky ví, že to neklape a že ji vlastně vůbec nemá rád, chce své manželství zachránit (a trpět ho dál?)...! Proč? Už si dobře samostatně vydělává, má úspěch s psaním, dělá to, co ji baví, zabezpečená i do budoucna je, vztah s Rosalind těžko může nějak zvrátit k lepšímu (proč nebyl dobrý, to je v knize taky poněkud vachrlatě a předpojatě podáno)...
Archie je vylíčen jako slaměný panák, necita, studený čumák, ohavná povaha skrznaskrz (jeho později zdůrazňované vlastnosti vůbec neladily s jeho výcvikem a nasazením v Královském letectví za Velké války). Oba mi přišli značně nevěrohodní, jak v jednání, tak v zaznamenaných myšlenkách.
A samotné vyšetřování dle mého bylo rovněž poněkud nevěrohodné, pomalé, zvláštní. Autorčino "ohromující a geniální" řešení mi rovněž přišlo poněkud přitažené za vlasy. Neladilo to s Agathinou povahou, jak ji sama autorka vylíčila - zlomyslně až zlovolně vymyšlená a do puntíku provedená zápletka pomsty na manželovi a jeho milence, ještě v době, kdy žadonila o Archieho návrat k rodině? Navíc nějak díky slabosti pro spisovatele detektivek (přes známý princip, že spisovatel má psát o tom, co zná) naivně nevěřím, že by spisovatel páchal (a dovedl naplánovat) vraždu (a jako taková je zde zápletka vlastně představena), samozřejmě až na nějaké temné výjimky.
Pro mne celé nevěrohodně a schematicky podané, s divným málo čitelným stylem s mnoha donekonečna opakováními myšlenek, událostí, a to naprosto stejnými slovy (z "cesty po Britském impériu" se mi po třicáté už dělalo špatně, pokaždé to šlo opsat jinak, ale ne). Navíc mi vadil jakoby archaičtější jazyk, který autorka/překladatel používal, např. hořící líce, ručka dítěte (Rosalind nebyla miminko, nějak se mi to proto opět v neustálém opakování nezdálo), přitom 20. léta minulého století už po takovém jazyku rozhodně nevolají.