Tančím tak rychle, jak dokážu přehled

"Tak co, Barbaro, umře, nebo neumře? Byl to hlas Martina Rayena, zkušeného agenta televizní společnosti CBS. Nevím, Martine, pořád je ve špitále. No co myslíš? Umře do doby vysílání? Naléhal. Jsem filmařka, ne doktorka, řekla jsem po chvilce. Tak budeš muset udělat dvě verze, prohlásil nevzrušeně. Jednu na 28.13, druhou na 23.13. Jestli umře, zabije nám to reklamu."

Odlidštěná lidskost. Neboli úspěšné TV vysílání lidských příběhů. Ale toto je jiný příběh, je o autorce této knihy. Příběh, který jsem měla sto chutí odložit už v jeho první třetině. Zlobil mě jako ženu, urážel jako člověka. Nakonec, s vědomím, že tohle není fikce, jsem se přiměla dočíst. Patetický, neschopný slaboch, ubrečená, ukňouraná, infantilní, nesamostatná ženská... nabízelo se označení pro hlavní postavu. A oprávněně. Jenže duševně nemocného člověka nelze posuzovat/odsuzovat optikou zdravého člověka. Pravdou je, že já netrpím fobiemi, depresemi ani nejsem závislá na lécích, případným manipulátorům (často je řeč o vlastních rodičích, sourozencích a partnerech) se tak dokážu, myslím, spíše ubránit. Psychika člověka je lehce zranitelná, zejména pak u osob závislých, náchylných k náladovosti, nešťastných etc.

Příběh mě obohatil tím, že mi ukázal, co všechno je možné. A že síla člověka nemusí opustit napořád. Správná pomoc se jeví jako dar z nebes. Knihu nechávám bez hodnocení, vzhledem k nesouhlasným pocitům, jaké ve mně autorka vyvolávala. To ale neznamená, že kniha neobsahuje důležité sdělení, protože poskytuje vhled do duše člověka, který se v drtivé většině situací chová jako každý jiný, koho potkávám na pracovišti nebo ve veřejných prostorech. A kolikrát si pro sebe řeknu, že tohle je ale blázen, autista, cholerik... Do duší druhých není snadné nahlédnout, odsoudit však ano. A přiznejme si, nejsme v Americe, kde nemít svého psychologa je podobné jako nechodit ke kadeřnici.

"Duševní choroba je jakési přehnané zdůraznění lidského údělu. ...my všichni zakouším stejné konflikty, jenže při duševní chorobě se všechno nafoukne do naprosto neúměrných proporcí."

11.07.2024

Rozjezd byl velmi slibný. Postupný pád do deprese, tápání v sobě a nechápání “co se to děje". Postava labilního přítele Erika slibovala zpočátku tajemství, později však byla naprosto zbytečnou kapitolou.
Na knize je sympatická snaha detailně popsat mentální rozpoložení člověka postiženého depresemi. Hlavní postava je ale zpovykaná, nesympatická ženská s nevyvinutou osobností.
Rozumím její touze se rychle vymanit z duševního bordelu, ale její přístup je dětinsky upištěný.
“Co mám dělat? Co mám dělat?"
Tři hvězdy, víc nedám.