Ten, který je skutečností přehled

07.01.2017

Ze začátku to vypadalo na naprosté utrpení. Možná teď lépe chápu, proč v opačném táboře vznikají výtvory jako Boží blud. Ale ke konci jsem s překvapením zjistil, že i na téhle knížce něco je, ačkoliv je to důkladně skryté mezi nesmysly.
Jako by se stále potácela mezi dvěma protiklady. Což je divné, protože protiklad je její hlavní téma, buď něco je pravda, nebo to pravda není. Ostatní je jen mysticismus, a to pro autora není dobrá nálepka. Nevím, proč má Schaeffer takový odpor k přijetí paradoxu jako principu reality. Není snad biblický Bůh dost paradoxní? Ale podle něj je pravda to, co stojí v Bibli, doslova, včetně všech vědeckých, geografických a kdo ví jakých poznatků. Je mi líto těch, pro které je zpochybňování biblické neomylnosti takovým pohoršením, sám jsem tomu před léty věřil, ale je to zcela jasné nehistorické popření skutečnosti. Dneska nechápu, proč bych měl mít zapotřebí vytvářet si sekundární “pravověrnou” realitu, když Bible a Boží moc vůbec je tak úžasná právě proto, že je skutečná, což znamená mimo jiné, že se odehrává v dějinách a dějinně. Schaeffer na sekundární pravověrné realitě trvá, ale zároveň znovu a znovu opakuje, že problém moderního člověka tkví v tom, že není skutečný a nežije v souladu se skutečností a do souladu s ní se dostane, až když se stane pravověrným křesťanem. Takže na jedné straně je velice správná intuice, že abychom byli pravdiví, musíme být skuteční, ale na druhé její velice mylné a v důsledcích kontraproduktivní rozvinutí. Teoretický princip je skutečnost, jeho praktické naplnění neskutečnost.
Stejný nevyřešený rozpor se ozývá v lavírování mezi pravověrností a soucitem. Nejprve vyzná, že není nic ošklivějšího než pravověrný křesťan bez soucitu a pochopení. A o pár stránek dál bez ostychu napíše, že soucit nesoucit, přeci jen to hlavní, na čem záleží, je být pravověrný. Není ale se systémem, kde se tyhle dvě věci vylučují, něco zásadně špatně? Výsledkem je, že po čtení vám nakonec zůstane spíš dojem ošklivosti.
Nedávno jsem poslouchal přednášku Franka Schaeffera, Francisova syna, který měl být otcovým nástupcem, ale pozice fundamentalistického evangelikalismu opustil. Na rozdíl od svého otce dokázal paradox přijmout. Titul jedné jeho knihy je “Proč jsem ateista, který věří v Boha”.