Teorie práva přehled

07.01.2024

Myslím si, že je to jedna z lepších knížek Teorie Práva.

Obávám se, že zde budu až drze kritický. Ale to si ostatně zaslouží občas každý akademik a každá publikace. S panem profesorem Gerlochem mám dlouhodobě dosti problémů, tak jako s jeho přístupem k ústavnímu právu a právní teorii. Uvízl totiž někde v osmdesátých letech a je to vidět (ačkoliv se jedná o nové, již osmé, vydání z roku 2021, neobsahuje vlastně nic z aktuálních problémů teorie a filosofie práva...). Opominu některé chyby spíše drobného charakteru (není pravda, že by právo nezbytně bylo spojeno se sankcí, není pravda (což autor vlastně připouští, tak nevím proč to tak hloupě napsal), že se všechny přirozenoprávní koncepce shodují na věčnosti a neměnnosti práva) a soustředím se toliko na dva, tři body, které mne nepotěšily.

První problém, který Gerloch, bohužel, do obecného právního povědomí přinesl je tento: Přichází s absurdním dělením interpretačních metod na dvě kategorie: standardní a nestandardní. Při pohledu na ně si člověk musí položit otázku, jaký je mezi nimi rozdíl. Gerloch tvrdí, že standardní (jazykový, logický a systematický výklad) vycházejí z textu zákona, kdežto nestandardní (teleologický, historický, komparativní výklad) vychází z účelu zákona. Pominu fakt, že se nejedná zdaleka o všechny interpretační postupy, sotva o jejich menší část a pozastavím se raději právě nad tím rozlišením. Nedává smysl. Pakliže bychom chtěli tuto dělící strategii použít důsledně, dopadlo by dělení takto: textový výklad: jazykový; výklad účelem: logický, systematický, teleologický, komparační, historický. Proč? Protože argumentace logikou je interpretace účelem. Logická pravidla (a contrario, a fortiori, per eliminationem,) v textech zákonů zkrátka najít nelze. Je předpoklad úmyslu zákonodárce, že chce logicky konzistentní právní řád a my tento jeho úmysl naplňujeme mimo text zákona. Tak i systematický výklad. Představa konzistence a sebereferenční schopnosti právního řádu vychází z představy racionality zákonodárce. Neupravuje dvě věci týmž způsobem a jednu dvěma, neprotiřečí si, ale deroguje se specialitou. To není text, to je úmysl, záměr. Gerlochova dichotomie nedává smysl. Bohužel se toto uvažování stalo vcelku běžným v právnické komunitě. A mimochodem, to není toliko můj názor, odkázat se tu mohu například na Tomáše Sobka, který toto Gerlochovi (jistě chytřeji) vyčítá.

Další problém mám s jeho tvrzeními o právním pozitivismu. Píše: "Legalistickým pojetím právního státu otřásl fašismus, nacismus a stalinismus. Přes velký rozdíl mezi těmito ideologiemi a politickými režimy je pro ně společný odpor k přirozenoprávnímu hodnotovému základu právního státu." To je tak zatraceně absurdní tvrzení! Gustav Radbruch se notně zasloužil, mimo jiné, o sprosté pošlapání pojmu právního pozitivismu. Dalším jeho úspěchem bylo přesvědčení společnosti o tom, že nacismus (a přihoďte k nim klidně ten fašismus a stalinismus) trpěl jakýmsi odporem k přirozenému právu. To je hloupost. Jistě, trpěl odporem k předešlému přirozenému právu, ale to, co on sám provozoval, byl jednoznačně právní naturalismus. Právo vycházející z hudby sfér, jak říká Knapp. Právo, které stojí pod doktrínou Blut und Boden. Každý správný Němec musel při troše snahy dojít správné interpretaci právě pro to, že byl Němcem. Co to má co společného s legalismem, který tu Gerloch spojuje (rovněž nepravdivě) s pozitivismem? To je čistě přirozenoprávní doktrína. A existují další důvody, proč nacistická právní věda zkrátka nebyla pozitivistická, ale nemám tu prostor se o nich rozepisovat.

Mohl bych se tu pozastavovat nad desítkami dalších bodů a tvrzení, se kterými zkrátka dost dobře souhlasit nelze, ale asi by to bylo zbytečné. Buďte, prosím, k té učebnici kritičtí. Není dokonalá. Zjednodušuje až hanba a vynechává mnoho problémů, jak jsem výše nastínil, dokonce šíří některé zažité bludy.

Na straně druhé jí musím přiznat alespoň to, že přehledně a pojmutelně přednáší alespoň pojmologii právní teorie, dá se v ní snadno zorientovat a učit se podle ní musí být vcelku příjemné. V tomto ohledu není horší než ostatní učebnice teorie práva, naopak je lepší, než leckterá z nich. Musím smutně konstatovat, že se nám opravdu dobré učebnice právní teorie ještě nedostalo. Jo, a ještě jedna poznámka. Jakkoliv se profesor Gerloch s teorií dělby moci vypořádal dosti povrchně, oceňuji, že zmínil zastaralost tirády podle Montesquieaua. Pravda, teoreticky velice komplikovanou a diskutovanou čtvrtou moc vzal dosti hákem, ale alespoň ten problém zmínil.