Tesilová kavalérie přehled

Bohužel, velké zklamání. Vzhledem k tomu, že se na vydání knihy podílel Ústav české literatury a literární vědy FF UK bych čekala, že půjde o práci odbornou. Opak je však pravdou, místo rozboru a interpretace normalizační popkultury se většina textů zvrhla v přezíravé vysmívání normalizačnímu období. Osobně si o té době může myslet každý co chce, ale publikuje-li článek, který se tváří odborně, měl by se držet zásad vědecké práce, což se zde bohužel příliš neděje, byť kniha obsahuje poznámková aparát a seznam literatury.

Dalším problémem této knihy je fakt, že nedochází téměř k žádné komparaci ani s dobami předešlými, ani s dobami následujícími. Proto jsou pak na vrub normalizace přičítány i pozůstatky myšlení zakořeněného ještě před komunismem, ne-li v 19. století (např. některé aspekty sexuality a vztahů), stejně tak jsou vysmívány činnosti, které dnes naopak zažívají velký boom (např. domácí výroba, zavařování, šití, háčkování,...).

Některé interpretace (či "interpretace") jsou dost na sílu a vycucané z prstu a mnohdy i záměrně vystavěné tak, aby za každou cenu nasadily normalizaci či tehdejšímu kladnému hrdinovi psí hlavu. Např. sňatek Oliny v Ženě za pultem s postarším seriózním profesorem je považován za výsledek blahodárného vlivy Anny Holubové, jejímž přičiněním Olina opustila uvolněnou morálku i maloburžoazní přežitky. Opravdu? Vdát se za zajištěného příslušníka inteligence má být přitakání novému, socialistickému způsobu života? Ani náhodou, naopak, pro mě jde jen o další typický znak Olininy rozevlátosti, nekonzistentnosti, se kterou ani Annin vliv nic nesvede, ba co víc, ani nemusí, vždyť naše normalizovaná společnost stojí již tak pevně v kramflecích, že i takový větroplach jako Olina v ní má své místo, aniž by ji svou nekonvenčností ohrožovala. Navíc tato svatba je v seriále ze zcela jiných důvodů - má poskytnout prostor Anninu exmanželu Jiřímu, aby opět potvrdil svou nespolehlivost a záletnost, když se zaplete s jednou ze svatebčanek.

Připadají-li Ině Marešové dialogy v Ženě za pultem prefabrikované a vyprázdněné, doporučila bych jí současnou seriálovou produkci, kde nacházíme mnohomluvou, ale zcela prázdnou pseudokomunikaci v daleko větší míře. Autoři nejsou konzistentní ani v rámci této jedné knihy - viz Žena za pultem, o níž jedna ze studií tvrdí, že se v ní život veřejný rozšířil i do soukromí Anniny ložnice, zatímco další text hovoří o návratu soukromé sféry do normalizční tvorby právě v tomto seriálu.

Mluvit o rytířsky asexuálním majoru Zemanovi a živočišně pudovém agentovi Pavlu Bláhovi (viz Blanka Činátlová "Dederon a stadion...") je myslím velmi zjednonušené a neodpovídá to skutečnosti. Bláha není živočišně pudový, ale naopak chladně kalkulující. Bere co je a ženy pouze využívá (v případě Inky Čadkové v Honu na lišku je románek jistě vítaným a příjemným bonusem, v případě Jiřiny Králové spíš nutností k odvrácení nejhoršího (odhalení). A Zeman? Jistě, že to není svůdník, kterému by ženy padaly k nohám, ale to od postavy v jeho funkci přece nemůžeme očekávat. V rámci normalizačních možností jde ale seriál do jeho soukormí víc než dost a myslím, že ve vztahu s oběma manželkami to mírně jiskří. A svůdcovskou roli si také střihnul - v Dámě s erbem, kde se dvořil "Kateřině Laubringenu".

Bílkova kapitolka patří mezi ty lepší, přesto se však neubránil zvrhlému potěšení si bezúčelně kopnout - např. když na straně 63 mluví o otylých tělech členů Baletu ČT. Schválně, pusťte si pár normalizačních estrád, ale tlusté tanečníky tam skuetčně nenajdete (a jestli přece, pošlete mi prosím odkaz). Spojovat sedmdesátkové načančané a opulentní odívání Karla Gotta (frak, oblek, kravata, motýlek, rozhalenka, šerpa,...) s "ochotou vyjít vstříc", "dělat, co se dělat má" a podobnými (pseudo)významy je podle mě vedle. Když se podíváte na odívání operních pěvců (i na západě) v té době, najdete podobně zářivé barvy, lesk a flitry - protože právě s vážnou hudbou bychom měli tyto Gottovy koncerty srovnávat. Proč? Protože právě na jejich úroveň se tehdejší normalizátoři snažili povznést tato Gottova "všelidová" vystoupení. Už ne snobská vážná hudba, klasika, vymezená pro vysokou společnost, jako tomu bylo v 19. století, ale hudba pro všechny, jen ve stejně bohatém balení, protože teď už na to přece máme nárok všichni.

Funerální kapitolka celkem potěšila, zvlášť mi vyrazily dech ocitované pohřební řeči z knih Petronelly Čarvášové a Josefa Gajduška, kterými by jistě vzali zavděk i dnešní moderní (alternativní) pohřebníci, kteří oplývají podobnou rétorikou (nekonečnost, věčnost, vesmír, splýváme se vším, do klína velké družky přírody, matky všeho lidstva,...).

28.12.2021

z celého sborníku má cenu jen Bílkova studie K práci i oddechu (o normalizační pop music) a pak víc jak 50stránkové kalendárium 1970-1989

nepochopil jsem uspořádání sborníku: proč se opakují tatáž témata u různých autorů? (sborník obsahuje 13 statí, ale proč hned dvě věnovat seriálu Žena za pultem a dvě kutilství?)

příspěvky studentů přináší příliš obecné teze, které lze aplikovat téměř univerzálně, a mnohdy působí až komicky (nevybral bych si zvolená témata, když nestuduju historii nebo kulturologii), nebo se svému předmětu hloupě vysmívají (Marešová, dítě devadesátek, píše stylem "mrk, mrk, my přece víme, jak to chodí", a obecné závěry o společnosti, politice a kultuře 70. let vyvozuje ze zhlédnutí jednoho seriálu)

zbytečnost takových studií vidím v nevyváženosti argumentace (zmiňovány pouze negativně hodnocené jevy normalizační doby) a v chybném vědeckém postupu: na počátku výzkumu má přece stát hypotéza, kterou na materiálu ověřuju, nikoli ovšem - jako v těchto případech - dohledávat materiál k už formulovaným závěrům (pak opravdu nemohu objevit něco nového, originálního, taková práce se pak smrskne jen na výčet příkladových bizarností, zajímavostí a "ostalgických" reálií)