Ticho v Praze „de Brahe“ přehled

01.09.2024

(SPOILER) Tohle bylo hodně divné, a bohužel nikoli příjemným způsobem. Anotace zněla zajímavě. Varovat mě mohla děsná, na koleni dělaná obálka, jenže to je ukazatel minimálně sporný. A aspoň zpočátku jsem si říkala, jak si ten bizár užiju.
No, neužila. Nad všemi neduhy, a že jich bylo, vítězilo setrvalé opakování – všeho. Myšlenek, slov, dějových kliček, celé stránky a stránky dokolečka. Kdyby se opakující věci vyškrtly zůstaly by cirka tři strany normálního textu.
Logické nesrovnalosti vůbec řešit nehodlám. Drobnosti o tom, že se Dvořák a Kurri jednou obléknou, načež odstavec poté jsou opět nazí a oblékají se znovu, budiž. Na začátku je z Braheho mrtvoly vydestilována duše odborníky z Lomonosovy univerzity, aby se na konci duše vznášela v chrámu. Hrdinové musí zabránit duši, aby se dostala do hrobky ke svým ostatkům, takže ji nakonec k těm ostatkům zavřou a opráší si ruce, fertig. Uuuuh.
Autor si plete Dány a Finy, unikají mu kulturní i lingvistické souvislosti. Jedovatý, rádoby vtipný sarkastický tón mi na začátku lezl na nervy, aby mě v průběhu čtení naprosto udolal a na konci už mi byl dočista ukradený. Absurdita situací sklouzává takovou měrou do klišé, až přestává být zábavná. Celé mi to připadlo jako snůška konspiračních hospodských keců vygenerovaných mozkem alkoholika po dvanáctém pivu.
Každopádně se nejedná o beletrii. V knize bolestně schází děj, postavy jsou papírové, naprosto nereálné, zápletka, pointa, vše je utopeno v neustálém omílání stejných informací dokolečka. „Zase nám lžou!“ Nebo šokující odhalení Absolutní Pravdy – „suchým dovnitř, mokrým ven“. Ano, tak třeskutě vtipné to bylo.
Nedá se to číst, ale přesto jsem knihu v duchu její absurdity dočetla. Na vině bylo něco jako zvrácená fascinace, kdy nedokážete odvrátit oči od probíhající přírodní katastrofy. Čtení pouze pro odvážné, a ano, jediný klad – je to velmi krátké (každá věta, nebo i jenom pouhá její část tvoří samostatný odstavec).