To je metro, čéče! přehled

21.02.2022

Líbilo, a moc, ale malounké výhrady bych měla.
Pominu vousy (a to především od 8.kapitoly dál), o kterých už tu byla řeč, ale to beru jako návnadu pro hnidopichy - dobře nám tak! Já jsem měla problém spíš s tím, že kluk, který píše Ježíškovi, zná George Clooneyho a Dannyho parťáky, resp. že někdo tak "malý" je občas větší, než by tomu odpovídalo (a mluví o svém dědečkovi jako o staříkovi či staroušovi).
Ale jinak jsem spokojená převelice, Milada Rezková opět předvedla, že dokáže neuvěřitelným způsobem zpracovat zvolené téma. A opět, jako ve všech jejích knihách, je grafická stránka knihy minimálně rovnocenná té textové, což je úžasný zážitek. Ovšem pro mě největší překvápko byla jednoznačně řeč Ladislava Rotta z roku 1898. A podle následujícího odstavce soudím, že a) buď ještě zdaleka nejsem tak stará, b) nebo jsem prožila tuze smutný život.

"Děda věří, že takové fleky mají všichni staří lidé, kteří žili veselý život. Pokaždé, když se člověk zasměje, tak mu prý na ruce vyrazí jeden flek. V mládí jsou světlé, protože důvod k smíchu není žádná dřina. Ale čím je člověk starší, tím má sklony k smíchu menší, a tak ty skvrny mají za odměnu pořádný grády. Staříci hůř vidí, i proto musí být skvrny poctivé, až kapitální. Člověk se potřebuje podívat na ruce a hned vědět, že je to dobrý, že se v životě nařehtal jako kůň."