Trampoty obhájce Rumpolea přehled

02.04.2022

Rozhodně lepší než Jitřní zpěvy, které jsem četla zároveň. Tam se mi zdál humor jaksi podbízivý, zde byl ale naprosto ryzí a přirozený. Miluji sebereflexi a zde jí mám opět hromadu.

"Ale, ale! Vikář v nesnázích. To budou jistě zase chlapci ze sboru. Církev strašně riskuje, když dovoluje, aby ve sboru zpívali malí chlapci. Starší sopranistky by byly menší riziko"

"Vskutku se nedá říct, že by naším manželstvím cloumala nezkrotná vášeň. Ačkoliv vzpomínám si na jednu dovolenou u moře v roce 1949, kdy Ta projevovala nevítané nadšení pro věc ( vždycky jsem to připisoval tomu, že tehdy jedla hodně mušlí)... " :-))

07.03.2019

Maličko slabší než předchozí sbírka povídek, ale pořád naprostá spokojenost. Jednotlivé případy obhájce Rumpolea totiž získávají na pochmurnosti a soudní procesy už vůbec nepůsobí vyumělkovaně. Sám Horace Rumpole je nadále fantastickou parafrází britské nadutosti, přesvědčené o vlastní intelektuální nadřazenosti, která přitom naráží na samolibou neochotu přijmout nová společenská pravidla moderní doby. Ta postava je jednoduše geniální, slepě pokrytecká a komicky nafoukaná, právě tak akorát, aby byla komediální i tragická zároveň.
Musím také vyzdvihnout detail, že ne všechny příběhy končí prvoplánově dobře, a občas je v nich tolik ze skutečného života, až z toho jednoho mrazí. Skvěle pak fungují epizody ze soukromí některých figur, které se na pozadí hlavních zápletek průběžně vyvíjejí, takže je prostor pro humor na pokračování. V tomhle ohledu je znát, že John Mortimer si své literární postavy začíná užívat, a tak dává jejich právní, politické a sociální názory do širších souvislostí.