Třináct dýmek přehled

22.02.2023

Krátké povídky, nazvané vždy podle majitele příslušné dýmky (hercova, kapitánova, básníkova...). Ty tu fungují jako prostředník a němý svědek podivuhodné cesty, kterou se ta která dýmka dostala k autorovi, aby mohl vyprávět její příběh. Některé povídky jsou úsměvné, jiné spíš ironické. Neurazí, ale v hlavě nezůstanou.

02.05.2019

Lehký novinářský styl, politická angažovanost, všeobecně srozumitelný humor, hodně cíleno na city. Povídky jsou dvou typů: anekdoty a HLP. Bulvární novináři vědí, že v každém čísle musí být HLP, hluboký lidský příběh, aby táhlo. Erenburg takové HLP vyrábí jak na běžícím pásu, černobílé karikatury s typizovanými postavami, které čtenáře neskrývaně citově vydírají - přece nezůstanete chladní vůči osiřelému dítěti nebo dělníkovi, který na pokraji smrti hladem bojuje za své děti. Druhý typ připomíná staré sešity Humoru do kapsy.

Většina povídek mě strašně rozčilovala, komunistickou agitku snáším nedobře, humor mě nudil a schematičnost postav vytáčela - žena je vždy omezená a touží po světských požitcích, černoši jsou komičtí a hloupí sluhové (černoch v New Yorku 20. let ani neví, co je to film!, černoši v Africe sice převyšují bílého kolonialistu, ale vylíčeni jsou s despektem ryze kolonialistickým), boháči jsou hloupí, tlustí a směšní, chudí čestní a radostní.

Nicméně nemůžu Erenburgovi nepřiznat, že uměl psát, řemeslně to není špatné (a čím méně tendenční, tím lepší to je). Sbírka má (pro mě) dvě světlé výjimky, Dýmku vetešníkovu, zcela apolitický příběh, který jako jediný měl i něco navíc, přirozenost, kouzlo okamžiku, že mi nesedí styl humoru, je už jen malá nepříjemnost. A po stránce stylové Dýmku hercovu, zajímavý experiment s prolínáním reality a filmové role.