Tynošita přehled

03.07.2021

Dalibor Maňas (*1966 v Opavě) a Karel Škrabal (*1969 Jihlava) jsou dva trvanliví spoluzakladatelé a protagonisté undergroundového projektu Vítrholc, který v posledních letech po jisté pauze opět hojně oblažuje tuzemské háje a bary svou pouťovou šou ostrých básní, tanců a ryčného elektrického kvapíku. Oba kluky znám přes dvacet let od doby, kdy jsme se stali na delší čas pracovními kolegy v novinách. Troufnu si je od té doby považovat za své kamarády, pokud mi to oni odsouhlasí. Kytarista Dalibor hrál v úspěšné kapele Valerians Future, spíše píšícího Karla jsem znal coby brněnského autora jeho revolučního debutu: básnické sbírky Zapalte Prahu. Teď žije Karel v Praze. Dalibor byl tišší, skromnější, přátelštější, Karel hlasitý, neskromný a někdy pozoruhodně arogantní. Čas zbrousil hrany a co bylo pod povrchem, prohloubil. Dokonce jsem si dlouho myslel, že oba hoši jsou si navzájem bratranci, což se po letech ukázalo nebýt pravdou. Dalibor mě zásoboval aktuální bigbítovou hudbou, kterou si od něj půjčoval též Karel. Píšu to, že Dalibora a Karla mám trvale přátelsky rád – ale vůbec mám nepokrytě rád celý ten jejich Vítrholc, který místy zraje, místy přezrává, ale celkově má trend, kterému rozumím a se kterým dlouhodobě souzním. Kromě toho Karel založil a udržuje webový projekt Nedělní chvilka poezie, který považuju za tu nejlepší službu pro to, aby nám českomoravské poezie nechcípla ožralá ze svých vlastních sladkých výparů. - Skorobratranci Dalibor a Karel si loni vydali ("protože co, když covid, a protože jsme starý") s finanční pomocí svých příznivců siamskou básnickou sbírku - ta Daliborova se jmenuje Tynošita a Karlův sběr má název Nikoho nečekám. Knížky mají stylově stejnou a vzájemně částečně inverzní grafickou úpravu, btw skvělý nápad je vytisknout je na smradlavém hnědém recyklovaném papíru – hoši, děkujem! Též obsah knížky mají. Dalibor obecně publikuje, pokud já vím, méně, Karel více: Nikoho nečekám je jeho sedmá vydaná sbírka. (Oba však účinkovali též coby členové Vítrholce v řadě jeho velmi pozoruhodných sborníků - tuším jich bylo kolem deseti.) Daliborovy texty jsou křehké, intimní, existenciální, doslova se odrážející od dna duše i těla. „Mezi svými každý mesiáš / ale bez svíčky a elektřiny / ve vypnutém koutě / teprve každý / silný příběh začíná //“ (báseň * * ) Syrovost se střídá s filosofickou nebo malebnou drobnokresbou, podobnou nekonvenčnímu haiku („Cítí lásku / když přichází / smrt“), nebo básnicky zvukomalebným nesmyslem („Smrk / prd“), optimistickou aktualitou („Na zahradě / přistály marťanské koráby // Vypadaly / že je někdo koupil! // Jsou menší / než si všichni mysleli… // (***)“ . Geniální jsou zkratky, které ovšem čtenář docení, pokud je schopen přimyslet si kontext – ten ovšem vyplyne při čtení celé sbírky Tynošita: „//Pes / Procházky // (* * *)“ „//Její oči / Její srst / všude kolem kopyt// ( * * *)“. Mystika a úporně hledané rozřešení i boj o další den. Básně s krví pod rozpíchanými nehty, texty, které mají smysl, a kterých nikdx nebude málo ani dost. - Karel našel ve svých básních, jak se mi zdá, svůj osobitý tvar už od první sbírky Zapalte Prahu. Je tam dost účinných sprostot, nekorekce, sexismů, zrcadlení současného světa, hodně se tam odráží i realita života v médiích, v nichž K. trvale pracuje. Specialitou je roznětka závěrečných veršů, které předchozí text odpálí do glosy, ironie, anebo ctěnému čtenáři do ksichtu. Někde KŠ byl nazván básníkem novinářských sloganů a „zprávařem“, po tom je ale, Karle, hovno. „Utábořil jsem se u jihočeského rybníka / Místní říkají, že na tomto místě žijí čtyři lišky / Nečekám nikoho // (Nečekám nikoho)“. Nad vykalkulované snění v poezii já sám kladu výš deník, ať už třeba trochu přimalovaný – nikdo to ostatně nerozsoudí a nesoudí. „Dost leju / Už třetí den nemám chleba / a taky to jde / Chuť na prázdninovej románek / tu pořád je / Co tak sleduju / tak zatím jsem nepřišel / o nic důležitýho / Pomalu mi roste sebevědomí / Dokonce občas přijdou i dny / kdy si vůbec nevzpomenu / na ty dvě kundy / co mě vyhodily z práce // (Prázdniny po padesátce)“. Přibylo pokory, hledání půdy pod nohama, reakcí na přibývající věk - ale o tom se mi tady nechce zmiňovat, protože jsou to tak citlivě a vždypřítomné věci, že nemá smysl o nich psát banálně. Od toho jsou básně. - Laťka nešla dolů, drží tam pevně. Díky za to, mladí chlapci. - Vydaly loni Větrné mlýny.