Učinit se modlitbou - 15 dní s Etty Hillesumovou přehled

13.01.2020

„Bože, vezmi mě za ruku, půjdu s tebou statečně a nebudu se příliš vzpírat. Nevytrhnu se ti v žádné bouři, které na mě přijdou, ale budu jejich nárazy snášet podle svých nejlepších sil. Avšak jen mi tu a tam dopřej chvilku klidu. Nebudu prostoduše věřit, že když na mne sestoupí pokoj, zůstane na věky, ale přijmu i nepokoj a zápas, jež přijdou. Mám ráda teplo a bezpečí, ale nebudu se bouřit, když bude třeba čelit chladu, povedeš-li mě za ruku. Budu tě následovat všude a vynasnažím se nemít strach. Všude se budu snažit vyzařovat něco z lásky, z té skutečné lásky k bližnímu, která je ve mně. (...) Nechci být něčím zvláštním, jen se chci pokusit stát se tím, co už je ve mně, ale hledá své plné rozvinutí.“

Setkání s Etty je vždy výjimečný zážitek. Znovu se mi to potvrdilo i při čtení téhle knížky, u které jsem se zpočátku trochu bál, jestli její myšlenky nebudou trochu rozředěny a jaksi použity jejich vykladači. Ale obavy nebyly na místě, s Ettiným světem se zde zachází pozorně a citlivě, žádné emoční zkratky, žádné posouvání významů. Poctivá a pečlivá práce ve prospěch Ettina odkazu – připomnělo mi to Malou cestu Terezie z Lisieux, kde si Terezčino dílo bere starostlivě do rukou otec Conrad de Meester.
Četl jsem knihu tak, jak byla naplánovaná, tedy každý den jednu kapitolu, patnáct dní v řadě. Umožnilo mi to se nezahltit, nechat Ettiným myšlenkám prostor, aby se ve mně mohly rozprostřít, přemýšlet o nich s luxusem dostatku času. A protože zázraky se čas od času dějí, tak hned několikrát jsem přes den přemýšlel o něčem, co pro mě měla večer Etty připraveno k povídání. Že je to obyčejná náhoda? No dobře, klidně si to myslete, já vím svoje ;-)

Stejně jako při čtení Ettiných deníků a dopisů, i zde jsem četl se zatajeným dechem, okouzleně. Fascinuje mě její nesobeckost a ochota se obětovat druhým, doslova se rozdělit a rozdat. Zároveň je důležité vidět, že toto její zaměření na druhé není náhlé hnutí mysli, u kterého dobrá vůle není následována hmatatelnými činy, není to nerozvážné, samoúčelně romantické gesto, ale je to pevné a trvalé přimknutí se k cestě, kterou si vybrala. Není zhýčkaným děvčátkem, idealistkou, která se rozhodla spasit svět, je dospělou ženou, která se racionálně rozhodla, jakou chce na tomto světě mít roli.
Druhá věc, kterou nemohu nezmínit a která je mi velkou inspirací: Ettina schopnost vidět ve zhoršujících se podmínkách vždy to dobré, nenechat si vzít vědomí, že žijeme v krásném světě. To se nám může jevit naivní a doslova hloupé, nevhodné k následování v našich běžných podmínkách. Já si ale nemůžu pomoct, mně to přijde nádherné a inspirující a jsem pevně rozhodnut na to nezapomínat, až se mi zase při nějaké té mrzutosti nebo domnělé křivdě bude zdát, že všechno stojí beztak za houby a nemá se cenu o nic snažit.

Největší překvapení knížky mě čekalo hned na úvod, kdy autoři zmiňují, že Etty je teprve druhou mimokřesťanskou osobností v projektu 15 dní. To mě téměř pohoršilo, jsem zvyklý nad Etty přemýšlet jako nad svojí sestřičkou ve víře a měl jsem náhle pocit, že mi ji chtějí nějací mimokřesťané ukrást pro sebe :-) Ale hned na druhý pohled jsem věděl, že mi to nevadí. Nezáleží na škatulkách, Etty by si jistě přála, aby její život inspiroval všechny věřící lidi bez ohledu na konfesní příslušnost. A jsem si jist, že pokud se s Etty nesetkám v nebi, pak to bude proto, že se tam nedostanu já, ne ona. Protože její víra byla hluboká a pevná, promítnutá do skutků a orientovaná na lidi kolem sebe – a to pak náhle přestává být důležité i to, co jindy důležité je: křest, chození do kostela...
U mnoha Ettiných vět mám pocit, že bych je potřeboval mít trvale před očima (například: „Pane, dej, ať netoužím být chápána, ale ať chápu.“). V mnoha ohledech je mi vzorem. Proto nechci ani tuhle knížku odkládat daleko. Abych pod jejím vlivem byl méně lhostejný k druhým. Abych nezapomínal vidět dobro světa i při objektivních potížích. Abych si při zhoršení své situace o to víc vážil toho, co mi zůstává. Abych nelpěl na tom, co mi uniká a byl šťastný z toho, co trvá. Abych nezapomínal být stále vděčný. Abych se nenechal nakazit strachem a strachem abych nezatěžoval přítomný den. Abych dokázal složit své starosti k Božím nohám. Abych pomáhal nacházet Boha druhým. Abych v sobě dokázal ubránit místo, ve kterém Bůh přebývá, bezpečné a útulné. Aby byl u mě Bůh v dobrých rukou.

„Je dobré a krásné žít na tvém světě, navzdory všemu, co si my lidé navzájem děláme.“