Útěcha z filozofie přehled

27.05.2023

Je chmurně a když zrovna necpu těsto do díže/nevyndavám z pece pecny chleba, bych raděj útěchu nikoli v rozptýlení, nýbrž v trvalejším vnitřním nastavení. A o tom to je, filozofie nemá být salónní záležitostí, jakousi v dáli studeně hynoucí hvězdou, ale vztažnou, v realitě ukotvenou zkušeností. Až uvedení učení v soulad s nečasem nad pleší ukazuje na skutečné poznání. Tehdy se mění ve waltz mezi kapkami deště, nebo ještě lépe v deštník. De Botton deštník má a rád se o něj podělí. Navíc s úsměvem. Hlavní téma dne; souladné sebepojetí coby trvale udržitelný zdroj paliva. Mentální droga, soběstačná výroba.

1. Sokratés. Ni obliba x neobliba, ale schopnost obhájit sobě i druhým (konečný účet však budete skládat především sami sobě, ne druhým!) své postoje a jednání...možná vás zabijí, ale budete si to umět hezky zdůvodnit.

2. Epikúros. Ni bohatství vs. chudoba, ale hierarchie potřeb, kde zajištění holé existence bezprostředně následují potřeby nemateriální (dramaticky klesající strmost křivky vztahu spokojenost - množství materiálních statků); tj. přátelství/nezávislost, vlastní myšlení a bok po boku veget s dívkou Blesku, jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým smyslem pro humor a spontánností...a která by se oblékla do svršků z výprodejů a levných obchodních řetězců.

3. Seneca. Ni přemrštěná, ale reálná očekávanání; frustrace jako projev vrcholného optimismu, jenž ve svém hněvu mlčky předjímá existenci bez nezdaru, neštětstí, nespravedlnosti. Vědomé přijetí pravé(?) povahy reality ztělesné vrtkavou, jako i morálně slepou Fortunou, je štítem, nikoli rezignací; schopnost rozlišit mezi nevyhnutelným a změnitelným je pak mečem.

4. Montaigne. Nedostatečnost duševní, tělesná, kulturně/původní...jsme, kdo jsme a máme, co máme..."Nejvíce nás otravuje pohrdání sebou samými" (v těsném závěsu i druhými)..."neměli bychom vést vnitřní občanskou válku, spíš bychom se měli naučit respektovat své složky, žádná není ani strašná, ani ponižující." Klasická filozofie je nemalým spoluviníkem instagramově vadné představy o lidské dokonalosti; kdo však zavírá oči před bytostnou nedostatečností, nechává víc, než polovinu lidství bez povšimnutí. Moudrý zná svou omezenost, jako i sílu, učí se, má (se) rád a světem apriori nepohrdá. Povýšenectví nahrazuje, kde to jen jde (jak u sebe, tak u druhých) pobaveným údivem. "Jsem člověk a nic lidského mi není cizí."

5. Schopenhauer. Zlomené srdéčko; loutkář rozumu, vůle k životu, volí svůj protějšek s ohledem na zdravé potomstvo, nikoli na duševní harmonii; odmítnutí při dvoření, či rozčarování po dvoření úspěšném a následném rozplození je takřka zaručeno. Jde o reprízující se mikrotragédii biomasy; jak u krtků, pávů, mravenců, tak i u lidí, nic osobního. Není třeba si zoufat, všechny zmatky/nedorozumění jsou běžným důsledkem rozporné povahy rozumu a okovů vůle života. V rovnici zachování druhu je spokojená koexistence vedlejším činitelem, bez něhož se tato dost dobře obejde.

6. Nietzsche. Naplněný život netkví ve vyhýbání se bolesti ani v tlumení vášní. Sobectví, ambice, potřeby tělesné, jako i umělecké, jsou pohnutky přirozené a míra/kvalita libosti z jejich naplnění je neoddělitelně spjata, jako i !přímo uměrná!, s nelibostí cesty k nim. Strast je nedílnou součástí růstu. Klíč k ní tkví v její správné interpretaci. Strast je strmý svah, naplnění vrchol. S nesnázemi, bolestmi a nešvary (i cesta k ctnosti musí být vykoupena zkušeností hříchů hněvu, nenávisti, žárlivosti, nedůvěry, chtivosti a pochyb) nejen že je nutno se vyrovnat, je třeba je chápat a zužitkovat coby brousné plochy našich tupých ostří (vtipná je story, kdy N. opěvuje tvrdý a prostý život v sepětí s přírodou; tedy začne zahradničit, načež po týdnu hodí vidle do hnoje s tím, že jde o práci těžkou a že ho bolí záda:) S tímto na zřeteli je třeba se jimi nenechat odradit a srazit (je krutou ironií, že sám autor prožil svůj život v těžkých depresích jako osamělý a nakonec i zlomený muž...ono je asi, vzdor všem těm machistickým proklamacím, prospěšné naučit se strasti po anticku tak trochu obelstít; jinak vás svou ničím nenadlehčovanou tíží zdrtí) V časech tísně je naopak záhodno zpozornět, zbystřet a hlavně vytrvat. Podmíněnou provázaností růstu/uspokojení/naplnění s utrpením Nietzsche završil postupný odklon od jádra filozofií východních, řekněme indo-čínských, jejichž vliv v antických duchovních naukách vnímám dost jasně. Ale budiž, strast není a priori škodlivá, to beru.

Kruh je uzavřen a čtenář tak může nahlédnout relativně plynulou škálu strategií, kterak nakládat s tokem zakoušené zkušenosti. (oba polární extrémy, zejm. 2 vs. 6, jsou, hádám, do určité míry platné a je na každém, ke kterému se přikloní, který je blíže jeho naturelu...snad je možná i jejich obezřelá syntéza; Friedrich by něco takového nepochybně označil za zbabělou a zavrženíhodnou polovičatost...inu, nejsem tu od toho, abych mu byl přikyvujícím stínem; ostřejší lokty, světáctví a konkurenceschopnost - s hrozbou pádu, regulérního šílenství, či vyhoření - asi umí přinést hard core žitá cesta Nietzscheianská...na stranu druhou je asi stejně tak dobře možné si - s hrozbou promrhání potenciálu - vcelku na pohodu dožít v self-made bublině klidu bez potřeby dělat v sýru světa kdovíjakou díru.)

Neokázalá knížečka sympatického formátu, řezu, materiálu a hlavně obsahu, který je vše, jen ne triviální...jak je mu ve zdejším komentáriu místy podsouváno. Obsah je, pravda, krapet selektivní, ovšem také přístupný, v životní příběh svých mluvčích vpravený, vkusně humorný (už jen entrée Sókratovo - kterak coby malý, olysalý tlouštík s plochým nosem a vypoulenýma očima křižuje Athény, přičemž všetečnými dotazy obtěžuje každou nebohou duši, co mu dopřeje sluchu, je tak zemitě milé, že se usmívám ještě teď) a srozumitelný. Nikoli však triviální; třeba stoiky mám načtené zdrojově a v rámci tématu je zde příslušný aspekt jejich nahlížení světa vypíchnut přesně.

Knížečka silně zní.

5 lidsky plápolajících *****

27.02.2019

V této knize se Alain De Botton zamýšlí například nad neoblíbeností, nedostatkem peněz, frustrací, zlomeným srdcem, zkrátka nad problémy, kterými se lidé trápí od nepaměti. Útěchu a inspiraci, jak je překonávat, pak hledá v myšlenkách několika slavných filosofů.
Ze všech tří knih, které jsem od Alaina De Bottona četl, se mi Útěcha z filosofie líbila asi nejméně. Trochu to bylo abstraktnějším tématem, než je architektura, nebo cestování, především mi ale Útěcha z filosofie přišla už hodně populární a někdy opravdu jen klouzala po povrchu. Moc tomu nepomohl ani fakt, že jsem ji četl jako ebook, který byl špatně zformátován, takže obrazové přílohy jsem si příliš neužil.
Nechci, aby to vyznělo pouze negativně. Pořád je to velmi dobrá populárně naučná knížka, která dokáže přiblížit myšlenky slavných filosofů i lidem jako Já, kteří by po jejich dílech jinak těžko sáhli. Jen by to pak chtělo nezůstat jen u ní, ale pokračovat v dalším studiu.