Uvědomnění přehled

Upřímně se přiznám, že se mi nepodařilo se začíst, přesto, že jsem se o to usilovně snažila.
Takže jsem knihu jen tak prolistovala a sem tam v ní přečetla nějakou pasáž. A proto taky nehodnotím hvězdičkama, nepřišlo mi to fér.

V podstatě jde o knižní vydání deníčku, ve kterém se hlavní hrdinka rozpadla na dvě osobnosti: Beath a Thris, které si mezi sebou povídají.
A povídají si o neuspokojivém životě autorky, která v knize řeší práci, vztah s chlapem, s kterým je jen kvůli dětem a vztah s druhým chlapem, který ji (logicky) nechce, ale "otevřel" jí oči jen tím, že ona se do něj zamilovala.

Co může čtenáře odrazovat na první dobrou, je název: protože hrubka (jestli je to záměr, to se mi dohledat nepodařilo), dále forma: nonstop dialog se špatně čte a těžko se v něm orientuje.
A taky "anglická" jména postav v prostředí, které je očividně české.

Podle anotace byste čekali "chudinku", která se v průběhu děje postaví do své síly a se svým životem něco razantního udělá.

Ve skutečnosti dostáváte autobiografii totálně nesebevědomé, citové závislé ženy, která sebedůvěru a sebehodnotu za celých sto stran rozhodně nenajde. Zato našla toxickou rovinu ezokeců, kterými se utěšuje a omlouvá si, proč se svým životem neudělá něco i nadále:

"A tak se radši necháš psychicky týrat?"
"Zřejmě mu splácím daň z minulého života, nevím, nerozumím tomu, vím ale, že se všechno děje tak, jak má."

A samotném v závěru pak:

"Jak jsem někde slyšela, v životě si nesmíš nechat ujít šanci... ... Myslím, že i to, že sečkávám kvůli dětem, má nějaký význam..."

Závěr taky odhaluje skutečnou roli autorčiny mužské modly, který je ale pro ni ve skutečnosti přinejlepším jen převozníkem, což si sám dobře uvědomuje a proto dává ruce pryč:

"Dává mi prostor, abych si vyřešila svoje věci..... ... A i když vím, že má pravdu, přesto bych ráda věděla, jestli ke mně chová nějaké city."


Autorka knihu věnuje všem ženám, které prochází těžkým a nerozhodným obdobím ve svém životě.
Ty by ji ale rozhodně neměly číst, protože z ní nenačerpají vůbec nic: ani sílu, ani naději, ani optimismus. Maximálně jakousi smutnou solidaritu, že v tom nejsou samy.

Závěrem bych napsala, že i když se to možná z mé strany zdá jako tvrdé hodnocení, je to proto, že jsem si něčím podobným v životě prošla taky a tohle NENÍ cesta.
Takže nějaké uvědomění se přece jen nakonec konalo: toho, že už jsem v životě někde jinde. Naštěstí.