Úvod do křesťanství přehled

18.02.2024

Knihy od Josefa Ratzingera jsou opravdovým zážitkem. Člověk je musí ale číst pomalu a postupně. Čtení je to těžké a musí v něm být přestávky.

18.12.2023

Ratzingerův "Úvod" je skutečně fundovanou teologickou studií o základních předpokladech a sloupech víry, které se promítají do Kréda. Výklad tak postupuje nepřekvapivě právě v takové posloupnosti, aby sledoval křesťanské vyznání víry. Jak již tady píšou jiní čtenáři, není to vždy jednoduché čtení, občas dává zabrat sledovat každé nuance výkladu, jako celek se však jedná o jednu z nejpřístupnějších publikací, které se základy víry zabývají. Mnohdy se Ratzinger pouští do témat, která jsou např. pro nevěřícího právě překážkou vkročit do víry, např. hříšnost jedinců v Církvi, co to vlastně znamená svatost, která v Církvi působí. Zajímavý je hned úvod publikace, kde Ratzinger zmiňuje, že je to pochybnost o víře, která spojuje nevěřící s věřícími. Co když není? Co když je? Právě pole těchto otázek se stává polem lidem společným. Možná, že na něm lze budovat evangelizační cestu, která zaujme i dnešní letargický svět, který si právě tyto otázky už odmítá vůbec pokládat. Víra je dialog s Bohem, a dialog je dynamická věc, co si z Úvodu odnáším je, že i v mlčení Bůh někdy mluví, že nepřestat se tázat, neznechutit se zdánlivou nepřítomností Boha ve století, kde Bůh "zemřel", je zásadní. A víra není o vztahu dal jsem – dostanu, nýbrž nemohu nikdy plně revanšovat to – co skutečně od Boha dostávám. Není to vztah kupujícího a prodávajícího, ale vztah otce a syna. Otci nikdy nemohu splatit své stvoření, a on to ví a nečeká to. To je hlavní poselství Nového zákona, není to o tom dát, vyrovnat zkřivené, ale přijmout Milost.

Vybírám pár citátů hlavně z úvodu práce, i když za uvedení by rozhodně stálo více citací. Jediné, co k tomu můžu napsat je, že komentář nemá být mým vlastním zápisníkem důležitých pasáží, nýbrž jakousi ochutnávkou, a tak mi nezbývá než vám doporučit se s knihou v její celistvosti seznámit na vlastní oči.

Citáty:

"Neboť kdo chce uniknout nejistotě víry, musí zakusit i nejistotu nevěry, která mu nemůže dodat úplnou jistotu, že víra nakonec přece jen nemá pravdu. Teprve v zamítnutí víry se objeví i její nutnost." (s. 13)

"Věřit znamená rozhodnout se pro toto neviditelné, na které narážíme v jádru naší existence, jako na nějaký bod a toto neviditelné je zároveň nutné pro naši existenci." (s. 16)

"Nedošel jsem k víře soukromým hledáním pravdy, ale přijetím toho, co předcházelo mne. Víra nemůže a ani nesmí být pouhým výsledkem přemýšlení. Představa, že víra vzniká přemýšlením, že ji soukromě nalézáme, vyjadřuje už v jádru nějaký ideál, myšlenkový postoj, a popírá to, co je víře vlastní: přijetí toho, co vymyslet nelze. Ano, odpovědné přijetí, ale to, co přijímám, není zcela mým vlastnictvím. Ale přece musí být cílem přijaté si co nejvíc přivlastnit a co nejvíc se mu podřídit jako něčemu většímu.
Nevymýšlím-li si svou víru sám a přichází-li ke mně zvenčí, pak nemohu s jejím slovem libovolně nakládat ani je měnit; je to slovo už předem hotové, předchází mé přemýšlení." (s. 43)

"Církev většinou není tam, kde se organizuje, reformuje, vládne, ale v těch, kteří prostě věří a v Církvi přijímají dar víry, který se jim stává životem. Jen kdo zakusil, jak Církev pozvedá lidi, přes střídání svých služebníků a forem, jak jim dává domov a naději, domov, jenž je naděje a cesta k životu věčnému – jen kdo toto zakusil, ví, co je Církev kdysi i dnes." (s. 239)