V klášteře: Zpověď bývalé karmelitánské mnišky přehled

13.03.2025

(SPOILER) Ještě v polovině knihy jsem byla přesvědčená, že ji ani nedočtu (točili jsme se v kruhu - autorka/hrdinka jen kňourala a omílala stejné nepříjemnosti), a nejen proto nepřičiním ani komentář. Jenže jsem četla dál a bylo to čím dál horší: poslední třetina byla autorkou vylíčena jako hotový psychothriller, ohavné, nejen psychické trýznění, nesnesitelné. Pak jsem ovšem vůbec nepochopila, jak mohla na chvilku utéct a pak se naprosto do totožného prostředí se stejnými ženami a způsoby na celé dva! roky vrátit!
Nemám slabost pro klášterní životy (a v této souvislosti katolicismus vůbec), i když v minulosti některé řády byly velmi užitečné co do sběru i šíření vědomostí a pomoci lidem vně. Ovšem toto byl navíc karmelitánský kontemplativní řád, takže jedna každá byla jakási poustevnice v malé komunitě, a pro svět vně nedělaly zhola nic, jen pro sebe - přibližovat se k Bohu výhradně prostřednictvím modliteb (to mělo pomoci i okolí?!) a přesně danými rituály, nikoli jakoukoli užitečnou prací, natož evangelizací.
Nu, autorka si tuto cestu a společenství z nějakého důvodu vybrala a začala se řeholit - cesta složitá, trnitá až nemožná, když v ženské rádoby Bohu oddané komunitě vládlo vše jiné než láska, a zásadně se zavrhla svobodná vůle a myšlení, včetně jakéhokoli studia či disputací o čemkoli, a dokonce i nastolilo popírání aktuálních katolických pravidel platných pro daný řád! Dokonalé tmářství a psychický teror skupiny "matek/sester" na ostatních. Autorka se ovšem ve svém líčení pasovala do takového obětního beránka, až jsem tomu nemohla ani uvěřit - mladá, silná, zdravá, myslící, rozhodná, přesto trpně vše snášela léta bez hlesnutí, a to i když nemusela a mohla bez problémů odejít?!
Duševní trýzeň části komunity, šikana na zbytku, pokroucená loajalita, vedení, rozmary, touha po moci a ovládání ostatních, zavádění vlastních (osobně vyhovujících) pravidel, vše zcela popírající jakoukoli semknutost lidí ve víře, tím více pevný mnišský řád (s karmelitánskou "mniškou" jsem měla pojmově také problém, u nás je to běžně jeptiška, ale naštěstí se toto slovo moc často nevyskytovalo).
Dokonalá hrůza a horor, to se autorce podařilo vylíčit, ale tak nějak jakoby i sebe v komunitě viděla zvenčí, odosobněně, vzdáleně, jakoby potlačila svou svobodnou vůli a zcela se poddala (a tomu prostě nelze věřit, taková hloupá podřízenost bez hranic mi k ní nepasovala). Něco tedy beru s rezervou, ale kolem a kolem se prostě v jakémkoli kolektivu mohou odehrát až zrůdné toxické procesy, které labilním jedinců mohou způsobit i nenapravitelnou újmu v podobě psychického onemocnění. Vše vždy záleží na lidech i jejich schopnosti a ochotě se včas ozvat, protiřečit nesmyslům a vzdorovat špatným směrům, pravidlům a principům i rozhodnutím "těch výše postavených". A asi nemá ani překvapovat, že se tak může dít i v komunitě proklamovaně oddané Bohu, tedy vyšší moci a především lásce agapé.

04.03.2025

(SPOILER) Catherine Coldstream mě ve své knize zavedla do pro mne neznámého a atraktivního prostředí ženského kláštera. Koho by nezajímalo, jak žijí ženy za jeho zdmi? Co je trápí, co dělají, co je náplní jejich života... co je k službě Bohu a vstupu do kláštera vedlo.
Catherine pochází z umělecké, dobře postavené rodiny. Po smrti otce nachází odpovědi na existenciální otázky ve víře. Po zkušebním pobytu v karmelitském klášteře v Akenside do kláštera vstoupí. Popisuje své prožitky postulantky, novicky i řádové sestry. Popisuje koloběh práce, modliteb, pravidel klauzury. To jak se snaží vytvářet dokonalé společenství a dokonalý duchovní svět.
Seznámíme se i s dalšími sestrami. Pod povrchem duchovního společenství to ale vře, panují, jak bych řekla "klovací pořádky", šuškání, pokrytectví, škodolibost. Nevím, zda sestry, které se toho účastní, si uvědomují, že se dopouští smrtelného hříchu pýchy.
A uprostřed těchto intrik je sestra Catherine, citlivá, upřímná... takže jsem se závěru knihy ani nedivila. Udělala dobře, a zachovala si zdravý rozum.
Přemýšlím, jak by dopadla, kdyby přišla do jiného, ne tak rigidními a nesmyslnými pravidly svázaného kláštera.
Ony ty karmelitánské kláštery jsou zajímavé... kdysi jsem viděla v Divadle za branou hru Dialogy karmelitek o sestrách v karmelitském klášteře v časech Francouzské revoluce. Ve hře bylo fungování karmelitského kláštera velmi dobře popsané. Karmelitáni, kontemplativní řád, je tu proto, aby se jeho členové neustále modlili a přinášeli tím spásu všem lidem na světě. Při četbě knihy se mi vybalily některé scény ze hry - při volbě nové převorky, při obláčce, skládání věčných slibů...
Také jsem si vzpomněla na sester karmelitánek v Drastech. Budují kousek za Prahou nový klášter. Odstěhovali se z Prahy, z Hradčan, protože to místo bylo příliš hlučné. Jaké jsou mezi nimi vztahy? Jak jejich komunita funguje? Opravdu je tak harmonická, jak působí na stránkách kláštera?
V neposlední řadě mé myšlenky zalétly i k ctihodné matce Elektě, zakladatelce řádu v Praze, která na své dcery bedlivě hledí ze svého trůnu už dobrá čtyři století. Nyní už v kryptě kostela v Drastech.
Co bych knize vytkla, je překlad slova nun - mniška (přitom je to v pořádku. Mne to hrozně tahalo oči. Nevím proč, mnišky mám spojené s východními náboženstvími. V češtině je přeci krásné slovo jeptiška.
Zaujala mne tato myšlenka: "Je pozoruhodné, jak jsme všichni jako lidské bytosti programovatelné. V tom spočívá schopnost učit se, ale také náš sklon nechat se ovládat". Každý z nás se asi s šikanou, protežováním, pomluvami a pokrytectví setkal, ale tady jsou tyto jevy ještě zvýrazněné tím, že lidé sdílí uzavřený prostor a společenství. Že by ještě tyto jevy umocňovala i ponorková nemoc?
V současné chvíli vyšla kniha Petry Dvořákové Návrat, také z prostředí kláštera. Jsem zvědavá, jaká bude, zvlášť proto, že paní Dvořáková má s prostředím kláštera osobní zkušenost.