V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku přehled

17.11.2024

Velmi povedena kniha, která nabízí pohled na toto témata z vícero úhlů, které jsou všechny důležité a skvěle v knize popsané. Je vidět, ze autorka je v tématu kovaná a její postřehy dávají smysl.
Pokud vás téma feminismu baví a zajímáte se, určitě stojí za přečtení!
Velmi povedené a poučné.

16.10.2024

Začnu citací ze samého závěru knížky a příslibu kýžené budoucnosti v podobě „svobodnějšího, spokojenějšího a důstojnějšího života“. Jistě, hodnoty jsou alfa a omega. Proto je musíme volit maximálně uvážlivě a balancovat je navzájem, kdy jejich vyvažování je nikdy nekončící záležitost.

Dodal bych výslovně třeba hodnoty: Spravedlnost při nevyhnutelné faktické nestejnosti jak pohlaví, tak jedinců. Nebo sounáležitost. Nebo psychicky a sociálně zdravé děti, které většinou zase dokáží mít psychicky a sociálně zdravé děti.

Tedy svoboda jedince. Dělat si, co chci. Tak jako si dělala vždycky co chtěla hrstka těch nejmocnějších mužů. Obvyklý pohled elitních feministek se totiž nepoměřuje s běžnými, „průměrnými“ muži, kteří v minulosti pravidelně byli zcela nahraditelným zdrojem a jejich životy v podstatě bezcennou surovinou, a už vůbec ne s jejich „spodní“ třetinou či pětinou. Ti posledně zmínění jsou z pohledu ženy, která si sebe sama jen trochu váží, muži i dnes většinou „neviditelní“; kromě toho, můžou si za to sami! To je v kostce latentní a všudypřítomný motiv toho nejhlasitějšího feminismu posledních dekád. Dělat si, co chci. A co? Samozřejmě jen to dobré. A dobré je to, co JÁ považuji za dobré.

Ano, už je co ztratit, jak se v textu uvádí. Což je mimochodem asi hlavní důvod stávajícího „věku úzkosti“, nynější doby anxiolytik. Akcelerovaný vývoj posledních desetiletí směřuje podle mého vnímání k tomu, že v nevyhnutelné konkurenci s jinými kulturami toho možná ztratíme ještě víc, než historicky bezprecedentní rozsah faktické autonomie žen a je velkou otázkou, jak na tom budou jednou naše vnučky.

Knize by se jistě daly vytknout dílčí nesprávnosti, ale spíš "systémově": určitě má autorka zásadně chybné chápání vztahu vrozeného a získaného (str. 98, zábavná představa, že by člověk v případě čehokoli vrozeného nepotřeboval výchovu, evokuje spíš hmyz, ale i ten se kupodivu dokáže učit) rozvíjeného už od šedesátých let seriózní vědou počínaje řekněme Richardsonem s Boydem a konče současnou antropologií. Takové znalosti by byly vhodným protijedem proti pojetí genderu Buttlerové, neuznávající tělo a dalším šíleným nesmyslům, co byly kdysi v módě v některých feministických kruzích.

Ano, je to složité, subtilní, zejména oproti nejrůznějším „manifestům“, stejně tak jako od naivně biologizujících pohledů, ale vyplatí se zrovna tomuto věnovat pozornost, jestli opravdu chceme porozumět světu a zlepšovat ho; pouhý svazácký zápal už nepostačí. Nejvíc toto zásadní nepochopení tluče do očí v pasáži kolem ideoložky feminismu Judith Buttlerové.

Ostatně sama tato maskulinní a fakticky proti rodině zaměřená lesba (říkejte mi „they“, tedy ono, prosím) je už aktuálně myšlenkově jinde, než v citovaném díle z „dějin hnutí“ s názvem Trable s genderem: Podvracení identity z roku 1990.

Představují prominenti a elity typu nekriticky citované Buttlerové, čerpající ze zmatených francouzských postmodernistických filozofů, nových freudovských marxistů, ztělesňující plytký akademický postrukturalismus, nešetřící „dekonstrukcí“, či „subverzí“, skutečné zájmy většiny žen? Nejsem si zdaleka jist. Elity vždy zvýhodňují samy sebe, nanejvýš si ještě samy sobě namluví, že to bude dobré i pro ostatní.

V pasti pohlaví jde nicméně celkově spíš o předloženou selekci faktů, z ideologických důvodů jednostranně vybraných a zabarvených, a s tím spojenou motivovanou interpretaci. Pak se nelze divit, „proč jsme stále tak naštvané“, či spíš stále naštvanější, resp. "poštvanější" (paradoxně navzdory objektivnímu růstu individuální svobody a faktické rovnosti pohlaví, což je jev doložitelný i na průzkumech v USA), jak skoro unisono uvádějí čtenářky ve svých komentářích ke knize.

Tudy cesta, podle mého názoru, už dál nepovede, nízko visící plody byly dávno očesány. Nakonec se můžeme ocitnout v pasti vlastního myšlení. V pasti přežilých schémat, příliš zaměřeného a motivovaného pohledu.