V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka přehled

04.02.2024

Přínosný a cenný vydavatelský počin, ovšem z mého pohledu především literárně- a kulturněhistoricky, méně už, co se ryze básnické – a bohužel i ediční – kvality týče. Asi nejzajímavější na celé knížce je záhadami opředená postava samotného autora a spletité osudy vydání jeho tvorby. Miroslav Ptáček pocházel z Broumovska, celý svůj krátký život, až do své předčasné smrti v nedožitých 31 letech, strávil v Polici nad Metují a posléze v chalupě po babičce ve vsi Bukovice. Absolvoval textilní průmyslovku a živil se jako dělník v továrně Veba, později u něj propuklo duševní onemocnění a pobíral invalidní důchod. Donedávna se o něm nevědělo nic bližšího, v hudebních a knižních edicích písně Sbohem a řetěz, jejíž text pro Psí vojáky na základě autorových básní zkomponoval Jáchym Topol, je setrvale uváděn mylně jako Jan Ptáček. Chybné byly též informace ve dvou neoficiálních antologiích z osmdesátých let, v níž byl zastoupen. Strojopis sbírky V říši snů od něj nějak získal Václav Havel a zaslal jej Janu Lopatkovi, který jej vydal v samizdatové edici. Podle jedné z verzí vzal Ptáčka do auta jako stopaře cestou z Prahy na Hrádeček. Poté se s ním měl ještě dvakrát kdesi sejít Petr Placák. Příznačné je, že když na to byli Havel ani Placák dotázáni, tak si Ptáčka nevybavovali. V pozůstalosti Jana Lopatky se nedochoval ani Havlův průvodní a doporučující list přiložený k rukopisu, ani odpověď Lopatkova, které tudíž známe jen z jejich úryvků zařazených k samizdatové edici místo doslovu. Andrej Stankovič, který se vydávání Ptáčkova díla ujal později, autora také nepoznal. Jaromír Hořec, editor jedné z neoficiálních antologií, odkudsi věděl o tom, že Ptáček roku 1987 zemřel, leč ostatní údaje o něm v medailonu měl hrubě zkreslené. Kdyby Eva Hrubá, autorka stručné životopisné kapitolky v nynějším, torstovském vydání nevypátrala teprve roku 2014 Ptáčkovy příbuzné (ti však to, že by jakkoli básnicky tvořil, kategoricky popírali!) a jeho hrob, skoro by se až zdálo, že Miroslav Ptáček je pouhou legendou, ba možná mystifikací některého z tehdejších básníků (Stankoviče?).

Jak už jsem naznačil, hodně mě mrzí, že aktuální vydání – zahrnující veškerou známou Ptáčkovu tvorbu, bohatou a zajímavou fotografickou přílohu, stručné biografické pojednání a obšírnější zprávu o osudech a vydavatelských peripetiích básníkova díla –, navíc vypravené v podobě graficky se blížící autorovu strojopisu z roku 1978, je editorsky vzato velmi rozpačité. Obsahuje totiž celou řadu chyb – a tím nemyslím autorem záměrně deformované slovní tvary a neologismy. Týká se to především chybného psaní mě/mně, což není pouze ortografický, ale i gramatický nedostatek. Je nasnadě, že v tomto případě nelze argumentovat autorským záměrem, Ptáček byl textilák, nepohyboval se v intelektuálním prostředí, patrně nebyl, jak se říká, „vypsaný“, proto možná na podobné věci zkrátka nedbal. Opravit to měl editor Jan Šulc (kniha – což je trestuhodná, ale poslední dobou zdá se častá praxe nakladatelství Torst – evidentně neprošla redakcí ani korekturou!), a pakliže tak neučinil, měl v ediční poznámce vysvětlit proč.

Těch chyb přitom není málo, srov. např.: „Proč *mě na tobě teď tolik záleží?“ (s. 11, hned první báseň!); „opuchnutou *drškou“ (s. 12); „Když přilétají *supy“ (s. 34, zde toto hned dvakrát); „Mám teď jedno pomyšlení / že *mě něco život změní.“ (s. 40); „Snad jednou v aleji *stromový“ (s. 40); „a chybí ti strom [...] *Mě snad velký les.“ (s. 48); „*Mně neptej se“ (s. 48); „Ne – i *mně to dojalo“ (s. 129). Dále jsou tu chyby víceméně evidentní, které snad byly už v autorově strojopise, ale Jan Šulce je měl opravit (a upozornit na to v komentáři), kupř. „Autobus byl totiž obráncem ne vodorovně“ (s. 33; téměř jistě mělo být „obrácen“, tatáž chyba se pak opakuje, ale pochybuji, že by šlo o záměr).

Jestliže se editor Šulc rozhodl zprostředkovat strojopis co nejvěrněji a nejautentičtěji (i za cenu toho, že vyvolává zbytečné pochybnosti čtenářů výše uvedenými chybami), pak je otázkou, proč v ediční poznámce (v pasáži naprosto neadekvátně stručné) uvádí toto (závorky jsou mé): „Texty básní v přítomném vydání [...] přebíráme z exempláře Andreje Stankoviče, a to včetně drobných rukopisných oprav (jakých?!). Na několika ojedinělých místech opravujeme zjevné překlepy a interpunkci (kde přesně?! a proč zrovna tam a jinde ne?). Přihlížíme při tom (jak?!) k původnímu Ptáčkovu strojopisu.“ (s. 175) Navíc se v této souvislosti nabízí druhá otázka, proč v básni Škaredák (s. 12) sice ponechává zjevně chybné „drškou“ (a všudemožně jinde ty mě/mně a další věci), ale opravuje „vyssává“ na „vysává“ (celé tedy nově takto: „opuchnutou drškou vysává plivátka“), když různé archaismy včetně zastaralého pravopisu jsou integrální součástí Ptáčkovy poezie a zdá se dokonce, že s nimi autor cíleně pracuje (as, se stolu atp.). Zásah tedy nebyl na místě, a když už, Šulc na něj měl aspoň upozornit (já si to mohl srovnat jen díky tomu, že ve fotopříloze je reprodukce strojopisu zrovna této básně – čili podobných problémů v celé sbírce mohou být desítky, ale čtenář to nemá jak zjistit). Chápu, že nepořizuje kritickou edici, ale ani vydání čtenářské nesmí obsahovat takováto nedopatření a budit pochybnosti.

Pokud jde o Ptáčkovu poezii samu, je to pro mě spíš zajímavý dobový dokument. Část básní je naivní, jiné hravé, absurdně humorné, taková „blbecká poezie“. U řady z nich lze vystopovat průniky do autorova reálného života (nakolik je nám útržkovitě znám). Je v tom hodně improvizace, imaginace blízké surrealismu a poetismu, a zejména pak neotesanosti (asi jen menším dílem záměrné). Často pracuje s paradoxy, mnohdy je vrší bezmála mechanicky, zajímavá je jeho posedlost tvary, materiály, technickými součástkami. Jakýsi talent a citlivost tam jsou, ale neměly šanci se plně zúročit. Důvodem asi byla Ptáčkova odříznutost od literárních a intelektuálních kruhů – neměl s kým své básně probrat, postrádal redaktora, který by mu poradil. Byl to solitér v dobrém i špatném slova smyslu.