V zemi, kde zítra již znamená včera přehled

28.10.2021

Podle mne jedna z nejslabších Fučíkových knih, ne-li úplně nejslabší. Když čtu jeho novinové črty, recenze (zejména divadelních představení), částečně osobních dojmů z "buržoazní" první republiky, oceňuji, že to byl velmi bystrý novinář břitkého pera. To říkám i když je z každého textu jasné, z jaké "pozice" to píše - a je pravda, že mezi komunistickými novináři první republiky skutečně vynikal. (Pomíjím kult, který byl pěstován po roce 1945, resp. 48, to už je jiný Fučík, Fučík ikona, Fučík sloužící - ale neví o tom.)
Respektuji, že byl zapálen pro "velkou věc socialismu" a že viděl v Sovětském svazu "zemi zaslíbenou", kde se sociální revoluce "stala skutečností". Rozumím, že spousta komunistů tomuto věřilo a to i ti, kteří se do SSSR začátkem 30. let podívali. Jistě jim nikdo nedělal exkurzi do gulagů, ale spíš na "velké stavby socialismu", do kolchozů-sovchozů, do obří továrny na výrobu traktorů ve městě Caricyn (přejmenovaný na Stalingrad), na přehradu Dněprostroje, na projížďku po "Turksibu" (transsibiřskou magistrálou), jistě je rádi vzali do vzorných kolektivů nových "úderných brigád". Tohle všechno Fučík popisuje se zanícením až nesnesitelným. Když si vzpomenu, jak tuhle "řízenou návštěvu" absolvoval André Gide, a že pak o ní nenapsal úplně nejhezčeji, a co z toho pak bylo v komunistickém táboře za poprask, je jasné, že tahle Fučíkova kniha byla brána jako pravzor literárního skvostu šířícího tu správnou "pravdu". (S. K. Neumann si taky přihodil.)
Tomuhle všemu rozumím. Horší je, že ty reportáže podle mě nejsou dobré. To totiž nejsou reportáže, ale agitky, neustále odkazující k tomu, jak to byla za carismu a co k tomu řekl Lenin (tedy spousta kapitol jakoby z nedávné historie) a ne pozorování autorovy současnosti. Jako celek to vyznívá jako "důkaz", že po krizi 1929, která kapitalistický svět semlela, jedině Sovětský svaz vzrůstá a jeho produktivita roste a nezaměstnanost neexistuje. Neustále se to točí v tomto myšlenkovém kole a není úniku. Tím neříkám, že by se vzdělaný člověk neměl s touto knihou seznámit, zvlášť, když nám ji teď už nikdo nevnucuje. Podle mého si ale stačí přečíst první kapitolu Diagram ve tváří, která je esencí komunistické rétoriky, jazyka, stylu, a hlavně myšlení. "Dávno, dávno před revolucí si Lenin rozřešil otázku", píše Fučík na str. 85, "může-li marxista snít. Může? Ne musí! Musí, aby viděl dál, než může ospravedlnit skutečnost dne, musí, aby se před ním uzavřel obraz díla, které tvoří." A o dvě strany dále dodává: "Sen o pracovním heroismu, sen o proměně námezdního dělníka v samostatného, iniciativního hospodáře se uskutečňuje v milionech živých lidí. Uskutečňuje se, jako se uskutečňují a uskuteční všechny sny marxistů, protože rostou ze skutečnosti, třeba jen z jejích nejslabších záchvěvů rodící se budoucnosti." Vlastně chce se mi říct - šťastný člověk, ten Fučík. Šťastní komunisté dvacátých a třicátých let - ještě neznali ty drobné detaily, které dnes celkově nazýváme totalita, stalinismus, státní socialismus apod. Tehdy ještě měli o čem snít.
Poznámka na okraj: Komunistická strana letos oslavila své 100. výročí odchodem ze sněmovny. Cimrman by je pochválil, protože pro velké události je třeba volit zapamatovatelná data. Takže stovka, to se bude v historii vyjímat.

Můj přítel na Slovensku ten název aktualizoval do podoby: Už dneska se máme lépe, než se budeme mít zítra, to je myslím výstižné.
Jirka