Válečná nemocnice přehled

25.11.2018

Kniha dosti obšírně a do detailu líčí životní příběhy a osudy obyvatel a zaměstnanců nemocnice v bosenské Srebrenici, stejně jako příběhy humanitárních pracovníků a lékařů kteří zde působiloi za války v Bosně.

Byť autorka sděluje svůj úmysl být objektivní, zprvu jsem si nebyl příliš jistý a očekával jsem klasické vyprávění ve stylu "všichni hodní - jediní zlí Srbové". Možná v některých náznacích jsou tu Srbové opravdu ti, kteří jsou častěji obviňováni, ale ke cti autorky musím říci, že popis událostí lze opravdu označit za objektivní.

Na celém vyprávění mě zaskočily celkem 3 věci:
1) Jak primitivní prostředí a podmínky v nemocnici panovaly a jak obrovsky náročná práce všech zaměstnanců to byla. Člověk má sice své představy, ale zevrubné popisy některých zákroků a událostí člověka doslova zmrazí.
2) Jak probíhal život v samotné Srebrenici - nepořádek, chaos, zlatá éra organizovaného zločinu, vraždy, loupeže a únosy. Jakkoliv je to logické, i já odkojený veřejnoprávními médii a jejich pohádkami o "jediných zlých Srbech" jsem byl zpočátku překvapen. Včetně sérií útoků obránců Srebrenice na okolní srbské vesnice, kde docházelo i k rabování, vraždění a vypalování.
3) Že v podstatě nejkladnější postava ze všech - tj. ten, který zůstal osobně i morálně nejvíce věrný nejen Hippokratově přísaze, ale i svému svědomí - je vojenský lékař srbské národnosti sloužící v armádě generála Ratko Mladiće.

Byť je celé dílo opravdu dlouhé, zhruba od 2/3 mě četba opravdu chytla a dočetl jsem jej poměrně rychle, přestože čas od času se v popisu událostí odehrálo něco co mě tak znechutilo, že to bez pauzy nešlo. Ze všech stran totiž volá jakási bezútěšnost a hlavně v případě obránců Srebrenice i rezignovanost - samotný pád města byl neuvěřitelně rychlý oproti obdobné enklávě v Žepě, jejíž příběh je zde mimochodem také popsán (a kde k žádnému masakru poté nedošlo - mimo jiné i díky ukrajinským příslušníkům OSN, kteří zprostředkovali jednání) a nesvornost a protichůdné zájmy frakcí ve městě jako by ten pád ještě víc urychlily.

Závěrečná pasáž se samozřejmě věnuje samotnému masakru, vzhledem k obtížně dohledatelným svědectvím tedy nelíčí věci jako 100% dané a nezvrhává se v jednostrannou agitaci.

Knihu bych asi nikdy znovu číst nechtěl (takový sadomasochista nejsem), ale jsem rád, že jsem ji přečetl a mohl si odnést krom informací i důležité poučení:
"Pokud jste v největší nouzi, dělejte vždycky alespoň něco, už tím své šance silně zvýšíte. Nebudete-li dělat nic, rozhodně si nepomůžete a případný protivník vámi bude o to více pohrdat, což může skončit daleko hůř, než jste si vůbec uměli představit."