Ve stínu Alberta Einsteina – Tragický život Milevy Einsteinové-Marićové přehled

08.11.2022

Důvod, proč jsem si tuhle knihu půjčil na čtení, je, že jsem chtěl získat informace o trojúhelníku Maric-Tesla-Einstein. Ze začátku se dle slov autorky zdálo, že o Teslovi, jako o prvním důležitém životním partnerovi bude zmínka, protože autorka slibuje všechny důležité i nedůležité informace ze života Milevy. Bohužel to jsou jen prazdná slova. Hledám hlubší souvislosti mezi Milevou a těmi dvěma pány.

Jak je známo, Tesla získával informace z Informačního pole skrze meditace/napojování podvědomě. Tímto způsobem ale pracoval i Einstein. A Mileva byla nejdřív s Teslou. A taky byla velmi nadaná a jevila o duchovní věci velký zájem. Einstein byl sice inteligentní, ale zároveň byl lenivý.

Podle mojí teorie buď Mileva seznámila obadva pány s možnostmi a schopnostmi napojovat se na tzv merkurskou sféru, kde jsou uloženy všechny informace, které kdy byly objevený včetně těch, které teprve objeveny budou, nebo Tesla do toho zasvětil Milevu a následně ona Einsteina, o němž je známo, že měl vždy na svém pracovním stole knihy od Blavatské. Jedno je ale jisté. Einstein by to daleko nedotáhl, nebýt Milevy, která mu ukázala, jak získávat informace bez úsilí, neboť sice byl inteligentní a chytrý, ale byl moc lenivý a drzý, což dokazuje jeho působení během studií gymnázia.

27.04.2017

Moje první kniha z edice Žena a věda, a určitě ne poslední. Tím jsem si jistá! Líbí se mi, jak je napsaná – opravdu čtivě, fundovaně a citlivě, a také to, že je v ní málo vědy a hodně života. Hořkého i sladkého. Tak má myslím vypadat hold - žádná přílišná adorace a jednostrannost, ale přiznání chyb a schopnost vidět věci širším pohledem, pohledem druhé, třetí,… strany.

Kniha má takovou zvláštní, nepojmenovatelnou náladu, ke které výborně přispívají jednak fotografie, a jednak úryvky z korespondence a deníků. Vybírám pár vět ze stran 47-48, tj. část Milevina prvního dopisu Albertu Einsteinovi pocházejícího pravděpodobně z konce října roku 1897:

,,Je to už dosti dávno, co jsem obdržela Váš dopis, a bývala bych Vám odpověděla hned a poděkovala za obětavost, s níž jste mi napsal čtyři dlouhé strany, a projevila trochu radosti, kterou jste mi připravil společnou túrou, ale řekl jste mi, abych Vám napsala, až budu mít dlouho chvíli. A já jsem tak poslušná (můžete se přeptat u slečny Bächtoldové), že jsem čekala a čekala, až budu mít dlouhou chvíli; dodnes však bylo mé čekání marné a já opravdu nevím jak se zachovat; mohla bych čekat do soudného dne, ale potom byste mě právem považoval za barbarku, a když teď píšu, mám zase špatné svědomí.
Dlím nyní, jak jste už zjistil, pod německými duby v krásném údolí Neckaru, které teď bohužel stydlivě skrývá své půvaby v husté mlze, a já si můžu oči vykoukat, ale vidím jen cosi tak pustého a šedého jako nekonečno.
Nevěřím, že je to vinou stavby lidské hlavy, že člověk nemůže pochopit nekonečno; jistě by to dokázal, kdyby nebyl odmalička, jen co začne rozum brát, tak strašlivě poután k zemi, nebo dokonce k hnízdu, vězněn ve čtyřech stěnách, ale kdyby se mu umožnilo trochu se toulat ve vesmíru. Nekonečné štěstí si člověk umí představit, nekonečný prostor by jistě mohl taky pochopit; myslím, že by to bylo ještě snazší (…).“


Stojí za přečtení!