Večery u krbu přehled

15.10.2020

„... je nesmysl chtít po spisovateli, aby psal o sobě, že je to něco podobného, jako kdybychom požádali vlaštovku, aby létala. Vždyť spisovatel nepíše o nikom jiném než o sobě a každá postava, kterou stvořil, je nahlížena jeho vlastním vnitřním zrakem a nese v sobě črty, jež autor vypozoroval na některé z přečetných faset své vlastní duše.“

Muselo to být moc pěkné, i když to nebylo večer a nebylo to u krbu, nýbrž u vína, ale hlavně v přítomnosti blízké osoby, se kterou jste evidentně rádi. Myslím, že si to oba užili :-).
Tak na mě působila knížka – společné dílo otce a syna Neffových, kde tatínek vyprávěl a syn zapisoval a opatřoval poznámkami. Z jejich společného úsilí – velmi osobitého mixu Vladimírova vyprávění a Ondřejových vzpomínek a komentů se tak zrodila zajímavá kronika jedné zajímavé a nejen umělecky nadané rodiny.
Je to moc příjemné čtení, takové, jako kdybyste tam seděli s nimi, před sebou taky dvojku bílého a tiše se zájmem poslouchali jejich rozhovor, do kterého nezasahujete, ani nijak jinak nevyrušujete, protože jejich vyprávění vás zaujalo a vy si přejete jen, aby vám z něj neuteklo ani slovo, protože ten rozhovor otce a syna stojí za to!
Pohybuje se někde na hranici debaty o rodinných záležitostech a debaty profesní (spisovatelské, kde se docela dost třeba prozrazuje o tvůrčích metodách, zvlášť Vladimíra), a kdy oba jedou na stejné vlně … prostě, mají si co říct :-).
Takže, řeč je třeba o tom, co všechno může zakalit vztahy rodičů a dětí (vzpomínka Vladimíra na svou matku)…
„Jednou mě maminka vzbudila. Nechal jsem v koupelně na zemi ručník, takže mě donutila vstát, jít do koupelny a ručník zvednout. A pak už jsem ručník házel na zem úmyslně, ze vzdoru, a v noci čekal s očima upřenýma na černý strop, kdy mě přijde vzbudit.“

Mezi řečí taky přijde na přetřes doba, kdy Neff starší psal svou známou pentalogii Sňatky z rozumu …
„Vždycky trval (otec) na tom, že řešení příběhu musí být jednoduché, a tudíž elegantní, jenže hledání elegantního řešení ho stálo nesmírné úsilí. (…) Dobře si vzpomínám, jak ji (pentalogii) v šestapadesátém roce začal psát. Román Sňatky z rozumu začínal v roce 1891, v době Jubilejní výstavy v Praze. Na scéně už byl Martin Nedobyl, starý, umírající muž obklopený rodinou, která se těšila, až hlava rodiny zemře a nechá po sobě dědictví. To ale nebyl nějaký náčrtek, synopse poznamenaná pár slovy na rubu jídelního lístku. To byly skutečné úvodní kapitoly románu o rozsahu snad sto dvaceti stran! Táta psal a psal, jenže mu to připadalo klopotné, bez vtipu a bez jiskry. Po několika měsících práce hodil rukopis do kamen a začal znovu, vrátil se o půl lidského věku zpátky, vytvořil postavu Valentiny (předlohou mu byla samozřejmě máma) a jako protiklad jí uvedl Lízu, zkrátka začal psát Sňatky z rozumu, tak jak je znají čtenáři i televizní diváci.“

A je toho samozřejmě mnohem, mnohem víc. Celé to rodinné vyprávění Ondřej poskládal do knižní podoby s náležitou pečlivostí, je totiž na něm vidět, že to pro něj byla … srdeční záležitost.

„Kráčeli jsme Žižkovem a on pózoval a hrál cicerona, který ukazuje tam, ukazuje onam…
Čtenáře by asi překvapil slovní doprovod těch vážných gest.
„Nuže, vážení čtenáři, kráčíme ulicí, o níž nevím, jak se jmenuje. V tomto domě, postaveném v roce, který neznám, se jistě někdo narodil, ale nevím, kdo to byl.“
Byla to tedy všechno mystifikace, podvod? Naprosto ne. Bylo to umění mistrné orientace v pramenech, kde po delším či kratším pátrání, zpravidla však delším, nalezl podnět, který mu umožnil vytvořit onu základní kostru příběhu, jež bude jednoduchá a elegantní, a tudíž i přesvědčivá.“

PS: Protože tohle vyprávění je rodinné, nemalou úlohu v něm má i máma, která sice není spisovatelkou, ale svou významnou poradní roli v tvůrčím procesu /ostatně jako ve všech rodinných procesech/ samozřejmě sehrává :-) …

„… jednoho večera, po předčítání, se ho máma zeptala:
„Poslyš, řekni mi, co vlastně ten Kukaň chce?“
Táta se naježil, protože tušil, že bude následovat hádka.
„Co by měl chtít? Chce být čestný, neústupný, přímočarý…“
„To už je,“ pravila maminka. „Jenže pořád nevím, co chce.“
Hádka vskutku následovala. Táta dal zaznít svému hlasu. Dovedl hřímavě burácet a toho večera své dovednosti plně využil. V následujících dnech nenapsal nic, s mámou nemluvil, zasmušile seděl v křesle a četl Alfred Hitchcock’s Mystery Magazine. Když se uklidnil a byl schopen komunikace, řekl mi:
„Víš, že máma měla pravdu? Postava musí něco chtít. Někdo chce auto, někdo se chce proslavit, někdo se chce vyspat se sousedovou manželkou: tohleto všechno je správné chtění, ze kterého vzniká drama. Jenže co je to za chtění – být čestný? To není chtění, to je blbost,“ ukončil své teoretizující expozé.“

PS2: Souhlasím s "tatopulos" níže - úžasné ilustrace Kamila Lhotáka jsou knížce opravdu jako šité na míru!
PS3: Nevíte, kde by ještě prodávali ty zázračné Morrisonovy pilulky? Já bych si je hned běžela koupit! Letos by byly velmi aktuální! :-)