Vědomý rodič: Jak transformovat sebe sama a podporovat své děti přehled

22.05.2022

Od knihy jsem neměla žádné očekávání, o to větší přišlo překvapení. Není to vlastně kniha o výchově, je to kniha o bytí rodičem resp. o bytí vědomým člověkem. První cca dvě třetiny knihy mi přišly výrazně lepší než závěr. Autorka se často opakuje, např. "Jak můžete naučit děti respektu, když nerespektujete sami sebe? Jak můžete děti naučit sebeúctě, když nemáte úctu sami k sobě?" apod.
Autorka doporučuje zahodit očekávání a plány pro své děti, nechat je být a nechat je rozhodovat v tom, na co stačí. Velmi podobné rady (včetně tématu emočních zranění) se dočteme např. v knize Kéž by to naši četli, akorát každá z autorek to popisuje jinými slovy. Rovněž kniha Dítě na vlastní pohon vlastně radí něco dost podobného a v ní to autoři pojali vědečtěji s odkazy na studie.
Autorka Vědomého rodiče na to jde přes osvobození od posuzování, hodnocení, analyzování, od svého ega (popisuje ego vnější image, ego dokonalosti, ego lpící na společenském postavení, ego, které lpí na konformnosti a přizpůsobivosti, ego lpící na udržení kontroly nad druhými), přes emoční zranění, posazení se se svými emocemi, přijetí reality místo snahy o její změnu, přes důvěru v život, ve štěstí právě teď a ne "až...". Klade důraz na to, že je potřeba na děti (a vlastně nejen na ně) reagovat ne ze svého ega a nahromaděných emočních zranění (která si často neseme ze svého dětství), ale vědomě, bděle, přítomně, adekvátně dané situaci.
Říká, že vše záleží na tom, jak si danou skutečnost interpretujeme. A také že pokud se rodiče zaměřují při svém přístupu k přítomnosti na to, co jim chybí, co nemají a postrádají, začnou to jejich děti kopírovat a nahlížet na svět očima nedostatku.
S dětmi doporučuje zavést hlavní a pružná pravidla, podporovat v dětech autenticitu (vnitřní bytí) a sebeovládání (vycházení s druhými lidmi), aby si mohly osvojit schopnost vědomého jednání. Těšit se z krásy obyčejnosti svého dítěte, zaměřovat se na proces, nikoli na výsledek. Vyjadřovat vděčnost. A rozvíjet rodičovské umění vyjednávání a umění odevzdání se.
Zlobení zrcadlí nenaplněné emoční potřeby dítěte - tj. je nutné přijmout svůj podíl na chování svého dítěte. Obecně autorka odmítá tresty a doporučuje místo trestů poukazovat na to, kdy se dítě chová žádoucím způsobem. Najít v tom, co udělalo špatně, aspoň špetku toho, co udělalo dobře. A doplňuje to otázkou: "Věříte tomu, že vaše dítě potřebuje být motivováno tím, co je v něm dobré, anebo má být spíše motivováno trestáním?" Nicméně v závěru knihy některé tresty zmiňuje (postavení do kouta, domácí vězení, odebrání oblíbené hračky nebo činnosti). To mi sice osobně moc nesedlo, ale v kontextu se to dá chápat asi tak, že reakci na dítě je potřeba přizpůsobit svému i jeho temperamentu a osobnosti. Takže jinak budeme jednat s poddajnými dětmi a jinak s rozhodnými, energickými a tvrdohlavými. Mimochodem proto jsou vlastně jakékoli konkrétní výchovné rady liché.
Knihu považuji za přínosnou a inspirativní. Je to mix východní filozofie a západního myšlení. Určitě nemusí sednout každému. Jak už jsem psala, autorka se až moc často opakuje (i když uznávám, může to být záměr) a závěr mi přišel slabší, takže nedávám plný počet hvězdiček.

Několik náhodně vybraných citátů:

"...naše děti nepotřebují naše představy, očekávání ani naši nadvládu či kontrolu, ale jediné, co opravdu potřebují, je to, abychom na ně byli vyladění celou svou pozorností a byli jsme s nimi plně přítomní."

"Změny v chování dětí vycházejí ze změny ve vztahu s jejich rodiči a jsou jejím důsledkem."

"...často projevujeme svým dětem souhlas a ocenění za jejich činy, nikoli za jejich pouhé bytí. Oslavovat a oceňovat bytí svých dětí znamená dovolit jim existovat bez našich svazujících očekávání. Znamená to těšit se z jejich existence, aniž by tyto musely udělat jedinou věc, cokoli dokázat nebo dosáhnout jakéhokoli cíle."

"Žijeme jen velmi málo v přítomnosti a nemáme čas na vychutnání si neobyčejnosti našeho obyčejného života."

"... je nezbytné přijmout své děti takové, jaké jsou." (a k tomu doplním název jedné z podkapitol: Své dítě dokážeme přijmout pouze do takové míry, do jaké přijímáme sami sebe)

"Lpění našeho ega maskuje naše strachy..."

"Prostřednictvím svých dětí můžeme podobně jako v divadle přihlížet celému představení svých vlastních nezralých projevů, a to ve chvílích, kdy v nás naše děti vyvolávají intezivní emoce..." (a k tomu dodává, že děti ty pocity nevyvolávají, pouze probouzejí nezpracované emoční problémy našeho dětství. Ale my je za své vlastní intenzivní emoční reakce obviňujeme.)

"Kdybychom se přestali pouštět do typických bitev "buď já anebo ty" a namísto toho jsme si řekli: "Všichni okolo mě jsou mým zrcadlem", reagovali bychom na náročné situace úplně jinak. Tradiční dynamika "rodič versus dítě" by ustoupila do pozadí a namísto ní bychom si uvědomili, že naše děti jsou často moudřejší než my a dokáží napomáhat našemu duchovnímu vývoji stejně účinně, jako my napomáháme jejich vývoji."

"Výchova nemůže být založena na přístupu "Už jsem řekl, a hotovo"".