Věk supernovy přehled

20.11.2024

Po přečtení prvních stránek, kde je představen další z poměrně originálních science fiction nápadů autora, jsem byl natěšen na další pecku podobnou Vzpomínce na Zemi nebo většině povídek z Toulavé Země. Pecku jsem dostal, ale jiného druhu, než jsem čekal. Netřeba znovu zdůrazňovat, že Věk Supernovy je o poznání slabší, než výše zmíněná díla.

Z asi třetiny obsahu knihy se mi trapností a nereálností děje kroutily palce u nohou. U druhé třetiny plné propagandy a stereotypního antiamerikanismu mi neustále naskakovala myšlenka, že občas je sice fajn vyhlédnout z bubliny a nahlížet na svět jinýma očima, ale ehhh, proč to musí být zrovna takto. Poslední procentuální část knihy pak obsahuje poměrně zajímavé nápady a dala by se více přirovnat k výše zmíněným dílům. Ale rozhodně jen kvůli této části se do čtení Věku Supernovy nepouštějte...

24.10.2024

(SPOILER) 60% - Po přečtení autorovy povídkové sbírky Toulavá Země jsem měla velká očekávání, z tématu dystopické budoucnosti obývané pouze dětmi po smrti všech dospělých mrazilo, ale samotné čtení až tak záživné nebylo.
Spíš než o sci-fi román se totiž jedná o autorův myšlenkový experiment, kdy i všechny zúčastněné postavy slouží pouze k jeho demonstraci a naprosto tedy nehrozí, že by si čtenář k některé z nich vybudoval jakýkoli vztah nebo mu záleželo na jejím osudu. Navíc jsem musela překousnout řadu stěží uvěřitelných záležitostí (daleká supernova ozáří Zemi tak, že uplyne celá řádka měsíců a poté v rozmezí několika málo dní zemřou všichni starší 13 let - pochybuji, že by nepřežil opravdu nikdo starší (tedy pokud přijmu fakt, že by vůbec někdo přežil), že by ta věková hranice byla tak ostrá a stejně tak, že by to vymření dospělé populace, která kupodivu bez větších emocí předá dětem vládu nad Zemí a ponechá je jejich osudu, nastalo během tak krátkého časového úseku) a vrtět hlavou nad jinými (např. za celou dobu není zmíněno, zda a jak děti při tom bezuzdném hýření řeší odpady a tím rozhodně nemyslím jen antarktickou část knihy).
Neříkám, že autorovy úvahy nejsou zajímavé, zjevně vše velmi dlouho promýšlel a bral v potaz velké množství faktorů od ne/schopnosti dětí pečovat o miminka až po ne/schopnost řídit státy a celou společnost. Divím se, že tam podle něj vůbec někdo chodil pracovat (ale to spíš bude záležitost asijské povahy), nejsem si jistá, jestli by se zvlášť ty starší děti nechaly takto kosit ve válečných olympijských hrách bez tendence se vzbouřit nebo zběhnout. Smysl závěrečné výměny území jsem nepochopila. Celou dobu to ale byla spíš únavná esej opatřená mnoha jmény smyšlených aktérů, snad jen čínský myslitel Brejloun a jeho americký protějšek Vaughan mě svojí schopností vidět věci do hloubky zaujali a říkala jsem si, že kdyby s těmito dvěma postavami autor uměl pracovat tak jako O.S. Card s Enderem, Fazolkem, Petrem a spol., byl by z toho skvělý počin.