Vera mundi lumina - výbor dominikánských barokních kázání přehled

25.02.2023

„Kázání, to neznamená prostě otevřít pusu a mluvit. Začíná tichým nasloucháním evangeliu úsilím porozumět, prosbou o světlo a končí v reakcích těch, kdo ho poslouchají. Když jsem byl mladý bratr, přišel k nám jednou biskup, který měl kázat, a těsně před začátkem mše řekl jednomu z bratří: ‚Jestli jsi pořádný dominikán, měl bys teď být schopen bez přípravy jít kázat.‘ Ten bratr mu odpověděl: ‚Právě proto, že jsem dominikán, jsem přesvědčen, že kázat neznamená prostě říkat to první, co mě napadne.‘“
(Timothy Radcliffe)

Cesty literárních děl ke čtenářům jsou rozličné. Tuto publikaci bych jistě v záplavě vydávané literatury přehlédl, kdyby zde uveřejněná barokní kázání nesebírala, nepřeložila a úvodní veledlouhou studií ji erudovaně neobohatila moje kamarádka Jana. A nelitoval jsem toho času, bylo to zajímavá a přínosná procházka barokním světem, která mi z něčeho mi velmi neznámého učinila ... něco trochu méně neznámého.

V objevování starobylých dokumentů je něco romanticky dobrodružného: když jsem si v předmluvě četl o krabicích s neznámým obsahem, které čekají na to, až vydají své poklady, byl jsem tím taky trochu ovlivněn a líbilo se mi představovat si autorku jako něžnější verzi Viléma z Baskervillu. Ale takhle to při tvorbě téhle monografie nebylo, a nejen proto, že moudré a laskavé bratry dominikány obývající klášter sv. Jiljí si prostě nelze představit jako proti pravdě bojující antagonisty. :-))

Každopádně: musel jsem obdivovat tu pečlivost a preciznost ve zpracování monografie: nešlo jen o překlad, ale o zasazení do kontextu teologického i historického, o představení kazatelů i v kázáních oslavovaných osobností – bez takto srozumitelného uvedení do problematiky by mé pozornosti řada věcí unikla a kázání by tak pro mě byla jen jakási podivná, nabubřele upovídaná (inu, baroko :-) stylistická cvičení.
S Janou Maroszovou jako průvodkyní jsem ale mohl číst tyhle časově vzdálené texty s mnohem bližším porozuměním, nechat se okouzlit a obohatit – a na pár místech i mít pocit, jako by autoři barokních kázání promlouvali přes tu propast let přímo do žité reality.

„Jedině smrt bezbožných se má bolestně oplakávat jakožto věčně neblahá. Oproti tomu má tichý odchod spravedlivých způsobit víc radosti než bolesti, protože se nemá nazývat smrtí, nýbrž novým věčným blaženým životem. Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu. Jejich smrt je pouhým spánkem, sladkým odpočinkem daným shůry jako odměna za jejich namáhavé putování, aby si odpočinuli od svých prací.“