Věře Hrůzové: dopisy ze zásuvky přehled

01.11.2024

Velmi zajímavý dodatečně zveřejněný střípek (no, spíš střep), ze soukromého života Karla Čapka.
Editor Jiří Opelík se rozhodl na počátku 80. let zveřejnit Čapkovy listy tajemné Věře Hrůzové (též princezně Wille, postavě z „Krakatitu“, inspirace pro postavu princezny se potvrdila právě v objevených dopisech). Na rozdíl od čapkovského badatele dr. Miroslava Halíka, který, možná i pro přátelské vztahy s Olgou Scheinpflugovou, usoudil dříve, že dopisy nejsou pro jejich ryze soukromý a občas až intimní charakter ke zveřejnění vhodné. Nicméně adresátka dopisů, paní Věra Skoupilová, již na smrtelné posteli, o vydání hodně stála…
A je moc dobře, že dopisy byly vydány, protože je to skvělé čtení, plusem jsou vysvětlující poznámky editora u každého dopisu a výborný doslov.
Vtipné, chytré, plné emocí; lásky, radosti, smutku, touhy, skepse i ironie; Čapek jako člověk i spisovatel dohromady a nádherná čeština navrch… Sto let starý text, a přitom tak současný.
Posuďte sami…
*
„… a nyní mě nechte, abych se dostal k hlavní věci, totiž
k blahopřání,
tj. vinšování všeho krásného k těmto svátkům, jakož i k celému Vašemu životu, který bude po nich následovat. Bože, co je krásné? Krásné jsou chryzantémy, ale krásné jsou také hvězdy, hvězdy na nebi (zejména v okolí jistých Vinohrádků); krásné jsou noci, láska je krásná a nejkrásnější je radost; krásné je vzpomínání i toužení i shledání, krásná je blízkost i dálka, někdy dokonce je krásné i utrpení. Co Vám z toho všeho mám přát? Krásné je sedět na mezi u továrního plotu nad Královým Polem a nepřiznat si to pravé; krásné je přiznat si to; krásné jsou růže vadnoucí na polštáři právě opuštěném; nade vše krásné je, co bylo, i to, co nebylo a může ještě být a bude, krásné je, co si člověk jen vymýšlí – proboha, vyberte si z toho všeho! Volte to nejkrásnější; volte vždycky to nejkrásnější, to podivně a ostře a trýznivě krásné. A já ve své tabákové samotě Vám to přeji tak silně, až to bolí.“ (24.12.1922)
*
„Kdyby tu nebylo tolik Angličanek! a tolik novomanželů! a tolik vousatých katolických poutnic!
Srdečně zdraví KČ“ (pohlednice z Florencie 27.4.1923)
*
„Jinak vyvíjím v sobě nyní veškeré cnosti poustevníka; jsem hrozně mlčenlivý a osamělý, a dokonce, já bídník, si v tom libuju. Těším se dokonce, že se příštího roku odstěhuji až bůhvíkam za Prahu, kde si stavím s bratrem domeček; tam zmizím nadobro v nějakém květinovém záhonku a jen jednou za rok vystoupí ze mne na hladinu světa bublina, drama nebo román, nad níž moudří lidé řeknou, že upadám, nebo něco podobného. Až mně vykvete má první vlastní fialka, pošlu vám ji.“ (5.7.2023)
*
„A zatím Vy tedy pícháte do krásného svatebního prádélka, které … po kterém mně vlastně nic nemá být, a které neuvidím, a které, a se kterým, a ve kterém, a pro něž… a ze kterého, jak vidíte se jaksi nemohu vyplést; proboha, zakažte mi to a řekněte mi, že… že… já nevím co; ale ať na ně už nemyslím! ať – ať – ať mi to dá pokoj! Jak můžete být tak bezbožná a psát mi takové věci?“ (7.9.1923)
----------------------
A ještě jedna zajímavost:
Knížka vyšla v roce 2016 ve Francii (Lettres à Věra) v překladu Martina Daneše, ano, autora knihy „Rozsypaná slova“, výborné beletrie o Karlu Poláčkovi, která, mám trochu pocit, u nás dost nespravedlivě zapadla…

Mám moc ráda Karla Čapka. Jeho korespondence je úžasná. Jenom škoda, že v knize nejsou i dopisy od Věry. Je to jenom jednostranný pohled. Moc se mi líbilo, jak dokázal psát o úplných banalitách, ale i vážných věcech zajímavě.