Viditeľná temnota: Memoáre šialenstva přehled

05.11.2022

Myslím, že již je tu dosti komentářů popisujících, že deprese je nemoc, a kromě toho, že člověk je nemocný, pokud má depresi, tak další rána je mu zasazena, když je mu oficiálně diagnostikována, a začnou ho doprovázet myšlenky, co řekne ten či ta o něm, co si lidé pomyslí. Styronova knížka nemá sloužit k normalizaci deprese, není normální mít depresi, jako není normální mít zlomené všechny končetiny v těle, ale rozdíl mezi těmito nemocemi je, že když máte zlomené nohy, tak nezůstanete doma, vlastně pokud se vám něco takového stane, vyhledáte pomoc, a to co nejdříve. Bohužel s psychickým onemocněním je to jiné, pokud jsem psal, že je to rána, zjistit, že mám depresi, pak je to pořád ještě lepší varianta, než se snažit léčit sám a vlastně se neodhodlat vnést na svá břemena druhou ránu, kromě nemoci, také její diagnózu, připustit si, sakra, vždyť já to skutečně mám, mám depresi. Když si to člověk nepřipustí a snaží se to neřešit, nemusí to dopadnou dobře, alespoň pokud se jedná o těžké deprese. Bohužel ona i deprese se stupňuje, a i když zpočátku se může zdát, že jde o lehkou formu, nikdo si nemůže být jistý, že se to nebude prohlubovat. A proto, pokud Styron přizná, že mu nemocnice pomohla, možná, že toto přiznání zachrání pár životů, které se rozhodnou včas vyhledat pomoc, a proto považuji knížku nejen za dobrou literární a myšlenkovou konstrukci popisující jednu z nemocí, která (bohužel) bude asi nemocí 21. století, a která se jen těžko popisuje, ale také za skutečnou self-help knihu, která všechny ty knížky ala žij šťastně, naplněně apod. strká do kapsy. Toto je skutečně terapie četbou, která může mít dopad. Nemyslím si, že by ale hodně lidí o této knížce vědělo, a když už by o ní věděli, tak by se možná mohli bát, že to jejich problémy prohloubí, protože, kdo chce číst takové těžké čtení. Jenže ona je v ní naděje, víra v uzdravení, a to je ten klíčový důvod, proč to číst. Styron měl velkou duši, která obsáhla mnohé a mnohé dokázala přesně vylíčit.

"Znovu narážím na to, jak těžko lze vystihnout pravou podstatu těchto potíží. Slovo 'nepopsatelně' jsem užil záměrně, neboť je třeba zdůraznit, že kdyby tahle bolest byla popsatelná, většina nesčetných pacientů, trpících touto prastarou chorobou, by dokázala zasvěceně vylíčit svým přátelům a blízkým (a samozřejmě ošetřujícím lékařům) alespoň náznak skutečné míry svého utrpení, a tak by se možná pro sebe dosáhla pochopení, které zpravidla pro tyto pacienty chybí; nepochopení nespočívá v tom, že okolí s postiženým nesoucítí, nýbrž v elementární neschopnosti zdravých lidí vůbec si představit formu utrpení, které je tak vzdálené běžným zkušenostem. Pokud se mě týče, tato bolest se dá nejspíš spojit s tonutím nebo s dušením – ale i tyto představy míří vedle. William James, který bojoval proti depresi řadu let, nakonec své úsilí o adekvátní vylíčení této choroby vzdal. Jak nemožné je toto onemocnění popsat, naznačil v díle Proměny náboženské zkušenosti: 'Deprese, to jsou skutečná a aktivní muka, jistý druh duševních bolestí naprosto neznámých v normálním životě.'" (s. 16)

"Kdyby deprese neměla konce, pak by sebevražda skutečně byla jediným lékem. Deprese však lidského ducha nerozdrtí, to je pravda bez příměsi falše nebo klamné naděje. Všichni muži i ženy, kteří se z téhle choroby dostali – a je jich bezpočet –, mohou dosvědčit patrně jedinou spásonosnou přednost deprese: je přemožitelná." (s. 63)