Vražda v katedrále přehled

05.11.2022

Eliot nie je pre mňa. Skúšal som ho raz a navždy odložil (a Vražda v katedrále ma v tomto presvedčení iba utvrdila). Ale. Nejakým nedopatrením sa v mojom mobile ocitlo rozhlasové spracovanie. Pustil som si ho do slúchatiek počas zdravotnej chôdze lesom a to vám bola atmosféra!
Tie 4* teda hodnotím viacmenej čisto dramatizáciu.

21.12.2021

Před „Vraždou v katedrále“ jsem shodou okolností četla Pirandellovu tragédii, která mě zasáhla, ale už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha „dostala“ tak, jako se to podařilo Eliotovu básnickému dramatu. Nikoliv dějem, který autor převyprávěl sebeironickými slovy: „Člověk přichází domů, tuší, že bude zabit, a zabit je.“ Opona. – Spíš jde o tu kombinaci zvláštního, experimentálního básnického jazyka, náboženské myšlenky a sv. Tomáše Becketa v hlavní roli.

„Nastalo jaro v zimě. Teď sníh ve větvích
se bude vznášet jako květy. A led v příkopech
odrážet bude slunce. Láska v sadě
rozproudí mízu. Veselí je stejně dobré
jako melancholie.“

Už samotné uspořádání verše: do těch nerýmovaných občas vpadají rýmované, někdy dokonce absolutně (ve Francii / ve Francii). Celá jevištní báseň je přízračně repetitivní („pozdě, pozdě, pozdě, pozdní už doba, pozdě...“). Vedle toho Eliot geniálně pracuje s prozimetrem – když se dvakrát zjeví próza, působí to vysloveně šokově. Hlavně v sebeobhajobě čtyř vražedných Rytířů v závěru. Ta ovšem šokuje z více důvodů, také moderním efektem „odcizení“ (rytíři 12. století promlouvají k obecenstvu století 20.) a spravedlivostí autorova přístupu k historické látce. Dohromady je to originální a uchvacuje mě to.

„Tvůj hřích se vznáší vzhůru; zastře králům jejich sokoly.“

Chór je kapitola sama pro sebe. Jeho repliky oplývají tou nejpodivnější básnickou obrazotvorností. Znějí, jako by čerpaly z nějakého kolektivního, iracionálního vědomí. Fascinuje mě sounáležitost děje a postav s přírodou, do níž chór promítá lidské emoce (po Tomášově vraždě kamení krvácí; je potřeba umýt vítr atd.).
Příběh se odehrává v prosinci. Básník tedy evokuje především jeho šeď, zimu a zkřehlost. I sama hra je jakoby zkřehlá, bolestně ztuhlá v očekávání smrti, šedá. Jsem přesvědčená, že určitá schematičnost a, řekněme, nedostatek barevnosti a teplé živosti jsou autorský záměr.

„Od chvil, co zlatý říjen ochřadl a přešel v šerý listopad
a lidé očesali a uložili jablka a země se proměnila
v hnědé, ostré, mrtvé hroty v bahnité a vodní pustině,
nový rok čeká, dýchá, čeká, šeptá v temnotě.“

Těžiště bezpochyby spočívá v náboženském poselství hry. Čtvrtý pokušitel se snaží svést Becketa k pýše na vlastní mučednictví. Ten mu v překrásném vánočním kázání odpovídá (a následně svojí smrtí stvrzuje): mučedníci se nevytvářejí sami, vytváří je bůh. – Ale myšlenka světcovy smrti jako svého druhu sebevraždy se vrací v apologii jeho vrahů... Připomíná ostatně teorii, podle které byla jakousi sebevraždou i mučednická smrt sv. Vojtěcha, zlomeného ztrátou rodiny a neúspěchem české misie. (Z mého morálního hlediska je to samozřejmě jedno, ale námět k zamyšlení zajímavý.)
V závěru se Eliot vrací k myšlence z kázání, že smrt mučedníka přináší křesťanovi zármutek i radost zároveň. Já ale nejsem křesťan a cítím jenom zdrcující žal nad Becketovou sebeobětí. Chudák arcibiskup ještě vyjadřuje věrnost monarchovi, který zavinil jeho smrt. Jeho výkřik „Jindřichu, můj králi!“ mnou projel velice bolestně.
Chápu, že ne každému hra sedne. Téměř chybí děj a plastická modelace postav. Verše jsou místy... jako z jiného světa (že by vhodná příprava na „Pustinu“?) . Ale já jsem v knize našla něco, o čem jsem nevěděla, že to hledám. Takže pro mě extrémně silný a formativní zážitek. – „Svatý Tomáši Beckete, oroduj za nás.“