Všímavost a Já přehled

19.10.2024

Od knihy jsem neměla žádná velká očekávání a docela mile mě překvapila. Hlavní myšlenky by se daly shrnout na menším počtu stránek, ale četlo se to celkově dobře. Kniha je určena terapeutům, psychologům, studentům psychologie atd. - usuzuji z recenzí v úvodu knihy a z velkého množství odkazů a průběžného srovnávání různých přístupů, autorů, klasifikace a terminologie.
Hlavní myšlenka knihy je velmi stručně řečeno v tom, že spouštěč (často někdo nám blízký) vyvolá naše jádrové přesvědčení (např. "nemohu se na nikoho spoléhat", "nesmím nikoho zklamat" apod.), nastává niterná bolest (např. stud, méněcennost) a aplikuje se obranný mechanismus (např. nenávist, zaslepenost, apatie, pýcha, bezohlednost, nekonečné pochybování apod.) a projeví se symptom (agresivní verbální útok, nadměrné pití alkoholu apod.). Tento proces se děje v důsledku zraněného Já. Typicky se objevují tyto varianty zraněného Já: ztracené (z dětství nesený pocit existenciálního ohrožení, tj. často chyběl pocit ochrany a bezpečí), opuštěné (kosmická osamělost a prázdnota - nebyly dostatečně naplňovány potřeby péče, blízkosti či domova), méněcenné (nedostatečnost, bezcennost, toxický stud - v dětství chyběl pocit rodičovské podpory, uznání a ocenění) a nafouknuté (nadřazenost a omnipotence, které oscilují s pocitem bezcennosti a studu, jde o podvariantu méněcenného Já - obvykle důsledek liberální výchovy bez hranic, ale může být také důsledkem extrémě tvrdé a citově chladné výchovy).
Léčení zraněného Já probíhá hlavně přes všímavost (všímavé uvědomění si zúženého stavu vědomí při aktivaci výše uvedeného schématu) a soucit. (To jsem to ale opravdu hodně zjednodušila).
Autor zmiňuje také narativní Já (aneb náš příběh o nás samotných, který sobě i ostatním vyprávíme, ať nahlas nebo v duchu) a zdravé autentické Já (k tomuto přikládá soubor otázek k vlastnímu otestování). Závěrečné kapitoly jsou o transcendentním Já, intenzivní meditaci a psychedelikách.
Co se týká transpersonálních zkušeností, podle autora je naivní se spoléhat na to, že tyto samy o sobě vyřeší naše každodenní osobní a vztahové problémy. K uzdravování rigidního zraněného Já totiž dochází až po meditaci/psychedelické zkušenosti (a nejspíše prostřednictvím vztahu s průvodcem/terapeutem/komunitou), teprve když se náš nový pohled na sebe samé začne projevovat v našem každodenním životě - vztazích, rozhodnutích atd. Meditace/psychedelická zkušenost ale není jediná cesta.
Za typické projevy vlastního sebepřesahování autor považuje etickou čistotu, nesebestřednost a soucit.
Každopádně jak vyplývá také ze závěru, to co kniha představuje, je jeden z přístupů ve velkém množství jiných teorií a přístupů.

"Současní rodiče se někdy pokoušejí VYSVĚTLOVAT dětem, že nemají důvod se bát. Tím ale v podstatě nutí děti strach potlačit a pouze předstírat, že se nebojí. Ve skutečnosti ale teprve když je pocit strachu AKCEPTOVÁN, může se transformovat. Rodič by tedy měl chápat, že když se dítě bojí, potřebuje ochránit. A nezáleží přitom, proč nebo čeho se bojí. Je to jednoduché. Když se dítě bojí, rodič má ochraňovat. Ne nutit dítě, aby se nebálo. Dítě má nárok očekávat, že se o ochranu postará rodič. Jestliže toto rodič odmítne třeba proto, že se mu strach dítěte zdá neopodstatněný, strach dítěte nezmizí. Dítě ho jen přestane ukazovat navenek. Uvnitř ale stále bude strach cítit a navíc vnímat jako něco, co by "nemělo mít". Aby dítě vyhovělo očekávání rodiče, vytvoří si tedy jakousi ochrannou "masku". Můžeme říct, že vlastně převezme odpovědnost za to, aby se RODIČ cítil dobře. A právě taková maska zakrývající pocit existenciálního strachu je typickým doprovodným jevem "ztraceného Já".

"Ideální rodiče samozřejmě nepodmiňují svou lásku tím, že by dítě muselo naplňovat nějaká jejich očekávání. Jsou se svým životem spokojení. Zvládají všechny výzvy, které život přináší. A jejich základní životní spokojenost přitom nijak nezávisí na tom, co dělá nebo nedělá jejich dítě."

"...jedním z úkolů všímavého dospělého je naučit se vědomě soucítit s niternou emoční bolestí."

"...fáze osobního i transpersonálního vývoje se nejlépe poznají podle toho, jak se CHOVÁME ke svým blízkým."

"Sebestřednost a individualismus nás dovedly na pokraj planetární krize. A zdá se, že celý Západ nyní naléhavě potřebuje změnit "kulturu vědomí", abychom jako lidstvo vůbec přežili."