Vstupuji do života přehled

13.12.2020

Terezka ma toho naučila veľa a neprejde hádam ani deň, kedy by som na ňu nemyslela. A to som si ešte ani netrúfla na jej Dejiny duše.

Vďaka tejto knihe sa (viac) teším na Zlodeja a odnášam si niekoľko povzbudivých úvah.

25.06.2018

„Mé srdce je tak plné Boží vůle, že i když se přes ně něco přeleje, nepronikne to dovnitř; je to takové nic, které snadno sklouzne jako olej, který se nemůže smísit s vodou. V hloubce zůstávám stále v hlubokém míru, který nic nemůže zakalit.“

V hloubi duše, jako člověk hodně dbající na nedotknutelnost soukromého prostoru, jsem se pořád ptal sám sebe, jestli je vůbec správně, že byla slova svaté Terezie takhle detailně zapisována. Jestli nejsme příliš blízko v příliš intimních chvílích. Jestli to vůči ní nebylo trochu bezohledné. Jestli by neměla mít právo na to, abychom z jejich myšlenek znali to, co nám sama chce říct a co tedy sepsala do svého Příběhu duše. A také, aby měla prostor si ulevit ve svém trápení, což asi těžko mohla, při vědomí toho, že její výroky budou zaznamenány, čteny, hodnoceny...
Ale Terezka je k sobě tak přísná, že by si sebelítost a lamentování nedovolila ani sama před sebou, a tak můžeme její slova považovat za autentická. To se může zdát někdy těžké, protože její dobrota a pokora je tak neuvěřitelná, že se skeptickému čtenáři až nechce věřit, že to není přetvářka. Třeba když ji sestra upraví sezení tak, že je jí to nepohodlné a Terezka se neozve, aby se jí nedotkla – to se nám zdá až příliš. Jenže o to právě u Terezky jde. Že u ní nikdy nic není „až příliš“, že vše prožívá do krajnosti. Tímto svým přístupem je nám někdy vzdálená, jindy je nám nemilosrdně nastaveným zrcadlem, a ještě jindy (nejčastěji) z nebe spuštěným lanem, po kterém se můžeme o kousek přiblížit Bohu.

Život a teologie Terezky, její „malá cesta“, je mnohem lépe popsán v Dějinách jedné duše, tam totiž mohla psát koncepčně. Sbírka výroků z této knihy to doplňuje spíš emocionálně (ne že bychom se nedočkali mnoha podnětných úvah) a je záznamem o statečnosti a oddanosti této dívky. A taky o Lásce, to hlavně. Na příkladu Terezky vidíme – alespoň já to tak vnímám -, že když nejsme my sami Bohu překážkou v jeho působení (svým egem a zahleděností do sebe), tak nás může naplnit takovou láskou, že z nás doslova přetéká. Právě tou přemírou lásky si mě Terezka už dříve získala a po přečtení téhle knížky se k ní cítím být ještě blíž (a věci jako nadužívání zdrobnělin a to všelijaké různé hlazení svatých obrázků jí rád „odpouštím“).
Proto bylo tak smutné číst o jejich posledních chvilkách. Já vím, že si sama přála vstoupit do nebeského života a chovám pevné přesvědčení, že se tak stalo, ale stejně jsem se soucitu a smutku nedokázal ubránit.

„Někdo se jí zeptal, jak ji oslovovat při modlitbě, až bude v nebi. Budete mi říkat Terezko, odpověděla pokorně.“