Výbor z korespondence přehled

27.11.2021

Já jsem upřímně, ale upřímně překvapen. Dlouho, pokud vůbec někdy, jsem neviděl takto dobře vypracovanou publikaci a to prosím říkám o výboru z korespondence! Což je něco, co za normálních okolností nemám rád a vyhýbám se tomu. (Pravda, mé etické výhrady proti publikaci dopisů vyprchávají někdy v průběhu patnáctého století po jejich sepsání, takže je to asi v pořádku – a samozřejmě nemám nic proti tomu, když je s publikací vydán autorův souhlas (Lyotard), ale s takovým Kafkou mě to vyloženě štve.) Tato kniha je perfektně zpracována, její korektura proběhla precizně (na chyby si nepamatuji snad žádné), poznámkový aparát je neskutečný!, překlad velice kvalitní, předmluva, i aparát jsou prostě excelentní. Já jsem v šoku. Fakt že jo.

Ještě jednou zde musím zdůraznit obzvláště skvělý poznámkový aparát. Stovky velice kvalitních a užitečných poznámek pod čarou, které vám vlastně ani nedovolí nevědět, o koho se zrovna v dané epištule jedná a pakliže by se snad už neměl znovu objevit, ani o tom, jak to s ním nakonec dopadlo. Prostě skvělé. Jediná věc mne malilililinkato nakrkla. A sice, když se v poznámkách odkazovalo na epištuly, které ve výboru vůbec nebyly zařazeny a ještě to k tomu napsali! No fujky.

Knihu jsem si původně koupil, protože jí na obálce svítil nápis Cicero. A já jsem si řekl, hmmm, o tom už jsem slyšel, něco s Římem, to by mohlo být zajímavé. Ale nijak jsem se do jejího čtení nehrnul. Pak jsem si přečetl, brrrrr, Zápisky o válce občanské od Našeho vojska, u toho se mi udělalo špatně a zjistil jsem, že si z knihy nejsem schopen zapamatovat téměř nic. A tak jsem si řekl, třeba ten Cicero by k Občanské válce mohl něco říct, ne? A nalistoval jsem epištuly z roku 49 a ono jo! A tak jsem po dočtení Zápisků začal číst. Inu, co bych vám povídal, během toho přišlo čtení Platóna a Aristotela, zájem o další Ciceronovy knihy a hlavně, hlavně římské právo na univerzitě. Najednou čtení Ciceronovy korespondence začalo být nejen příjemné, ale i fascinující, užitečné, zábavné a v každém jiném ohledu prostě skvělé. A tak tu jsem, po čtyřech měsících a už se těším na druhý svazek.

Teď k obsahu. Když, tuším, Petrarca tuto korespondenci našel, byl zklamán, byl šokován tím, že Cicero, ten velký rétor a filosof byl… byl člověk. A patrně nikoliv charakterově nejlepší. Lidské, příliš lidské… dalo by se říci. Ono je příjemné vidět, že lidé byli úplně stejní před dvěma tisíciletími, to bezesporu (ač znalost římského práva přeci jenom ukazuje, že to není tak úplně pravda, schopnost abstrakce v uvažování toho času prakticky neexistovala, ale to můžeme připsat míře rozvinutí civilizace), ale zároveň je fakt, že je to trošičku nepříjemné, vidět, jak nedokonalý může být velký filosof, jedna z vůdčích, patrně nejadorovanějších osobností své doby. Člověk nemůže necítit s Cicerem, když je vyhnán z Říma, ale o to více jako pěst na oko působí jeho neskutečná arogance po návratu. Před a při válce člověk nemůže nezvednout obočí nad Ciceronovým nevděkem a oportunismem, nad jeho, až abnormální nestálostí. Je to zvláštní čtení, pravda.

Dané epištuly jsou naprosto unikátním a nenahraditelným zdrojem informací a jejich čtení bylo z tohoto pohledu opravdu famózním zážitkem. Život v Římě v jeho plné nahotě a pro mne osobně hlavně trýzeň, kterou může pravý Říman a filosof prožívat, když se hroutí cosi, co měl hluboko ve své duši. Republika. Res publica amissa est… Měl pravdu ten Ciceron, ještě, že nejhlubšího pádu republiky se nedožil

„Ničí mne poznání, že nastal čas, kdy už nemohu dělat nic ani statečně, ani moudře.“