Vycpaný barbar přehled

13.03.2019

Klasický historický román – dlouhý, podrobný, pomalý. Období osvícenství probírá ze všech možných úhlů, od společenského klimatu přes včleněné filosofické úvahy po drobné zajímavosti tehdejšího života. Péterfy také tvoří na všech frontách výrazné kontrasty, proti intelektuálním zálibám šlechty a měšťanstva staví hrubě pudový život týchž vrstev i středověké barbarství nevolníků, proti snaze o poznání a osvobození snahu o ovládání a pokoření druhých, a dalo by se pokračovat. Prolínající se životy Ference Kazinczyho a Angela Solimana ilustrují vzestup i pád věku rozumu. Symbolicky se setkávají v zednářském hnutí, spojuje je ale i marná snaha o získání svobody a vlády nad svým tělem či životem.
Přecházení od vyprávění k filosofii, od dramatu k sexuálním excesům baví a umožňuje číst bez intelektuálního vyčerpání. Těch výstřelků na mě bylo ale příliš, jako by byla josefínská Vídeň učiněná Sodoma. Jejich groteskní podoba byla také přes míru, stejně jako množství vykonstruovaných náhod potřebných pro odůvodnění nepravděpodobného děje. Přesto je Vycpaný barbar výborná kniha, svou pomalostí a hloubkou velmi příjemná.

16.02.2019

Knihu jsem si koupil na Světu knih v roce 2017, ale nemohl jsem se do knihy začíst. Podařilo se mi to až po třetím pokusu. Souhlasím s evci, že překonat prvních sto stránek je opravdu těžké. Z tohoto důvodu nedávám plné skóre. Čtenář si rozhodně musí nejprve zvyknout na autorův styl a jazyk (o to více musím ocenit překlad pana Svobody).
Samotné vyprávění v sobě spojuje osudy dvou historických osobností - Angela Solimana a Ference Kazinczyho. Ve prospěch autora hovoří jednoznačně fakt, že se čtenář se zájmem začte i do Kazinczyho osudů, protože oba dva muži slouží jako průvodci přelomu 18. století, tedy onoho věku rozumu. V některých pasážích autor zcela brilantně vystihl onu bezmeznou víru v lidský rozum u dobových osvícenců. Hovořím zde například o epizodě, kdy Kazinczy pojmenuje svoji první dceru Ífigeneia a místo potřeb pro malé děti, okamžitě koupí hudební nástroje a filozofické texty, protože jeho dcera bude vyrůstat v rodině, kde vládne rozum. To samé pozorujeme i u Solimana, který navzdory nedostatku peněz kupuje staré obrazy a knihy v kožených vazbách (= základem domu je přeci knihovna :-).
Stejné projevy domy vidíme v bláznivých utopistických plánech Kazinczyho přátel nebo jeho vlastní definici člověkvěčenství - Člověkvěk, než se stane sám sebou, musí se oprostit od všeho, do čeho se narodil, a vydá se na vandr, na kterém pozná cizí věci.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, ale je zapotřebí určité dávky trpělivosti (alespoň na začátku) a vnímat spíše prostředí než samotný děj.