Vydedenci přehled

23.01.2023

(SPOILER) Aniž bych si plánovala číst po sobě dvě knihy od autorů, jež ukončili svůj život sebevraždou, stalo se. Vlastně mi to došlo až teď. O knize Nemajetní jsem měla původně úplně jinou představu, asi by mě ani nenapadlo si ji koupit, přečíst si nejprve recenze tady na DK.

Číst a dočíst popis všech podivností a krutostí opravdu není pro každého. Jsou věci, které nám možná nepřipadají tak odpudivé a nenormální, dokud si o nich nepřečteme v knize. Nebezpečné dětské hry, posměšky atd. – jakkoli hrubé a bezohledné, řekněme, že to bylo, je a bude, jen se mění forma. Něco jiného je však všeobjímající chudoba, která se vine celou knihou a není to jen chudoba fyzická, ale i mnohem horší chudoba mravní. Podobně jako mnozí další čtenáři jsem si i já musela připomínat, že se kniha neodehrává na konci 19. nebo na začátku 20. století, ale až v 60. až 70. letech 20. století. Tedy v době mládí mých rodičů a v době mého vykročení do života. To, že nejen v Africe, ale vlastně kousek od nás někdo neměl ani co jíst, mě šokovalo. U nás i v té době spousta jídla končila v popelnicích.

Chlapec, který je vypravěčem knihy, musí již v mladším školním věku umět zabíjet drůbež, se sestrou se starají o domácnost v době, kdy matka trpí depresemi a otec domů vůbec nechodí. Jak upozorňuje překladatelka v doslovu, vše je popsáno věcně a bez emocí. A to je na tom děsivé – že z dítěte roste mladý člověk, který si nepřipouští emoce, není jich schopen, jinak by se musel zbláznit. Prožít to vše ještě jednou při psaní knihy bylo asi na autora příliš...