Vyhaslý případ přehled

21.08.2022

Vyhaslý není to samé jako vyhořelý.
A to si tak jednou zabodnete prst na točícím globusu.Pryč z civilizace,říkáte si.
Cílová destinace Kongo.Misie + nemocnice pro malomocné.Zkoušíte se,hledáte.
Důvěru ztracenou lidskou.Když ani víra nepomáhá.Protože vás to semele.
Stavět katedrály.Dotknout se nebe.Žít ve věčnosti.Pošetilé.Jsme tím přímo opilí.A v dáli se tyčí království.Zámek třpytivý.Jaká zasloužená odměna.A to je vše.Je to tak prosté.
Neveselo truchlivo.Už to vypadá,že vše v pohodě bude.Hlavně se z toho neposrat.
Víra obklopující.Zdrženlivá.Co by byla víra bez hříšníků.Jedno bez druhého být nemůže.
O ženských prostořekých či cudných.Poněvadž lidské bytosti jsou komplikovaná stvoření.
Náboženství svého ega.Masturbace o svém já.Utrpení a vykoupení.
Minulost jde za ním a neschová se.
Marnost nad marnost.Malicherné soužení.Chtěl jenom žít.
Greenovka jak víno.Pozvolně vtahující.Napětí a to hlavně v samotném závěru vygradované.
Nevídaná harmonie.Vytříbená literatura.

11.12.2021

Graham Greene patří k velkým literárním realistům 20. století, a to se moc tenkrát nenosilo, jak poznamenává v přidaném doslovu David Lodge. Jeho knihy jsou vždy jiné a přeci sdílí to samé, otázku po víře. Greenovy romány jsem se naučil postupně milovat a dnes si už neumím představit, že bych Greena nikdy nečetl. Jednou však dočtu i to poslední, co napsal, a pak mi nezbude, než se opět vrátit na začátek a začít číst znovu. Je jen málo knih, které si zasluhují, aby se k nim vracelo. Ty Greenovy jistě mezi ně patří.

Ve Vyhaslém případě se dostává do tropické Afriky, kde je opět vidět, že Greene své romány nejen psal, ale měl i dost zažito, a tak je jeho popis tamějšího světa velmi přesvědčivý, a ač Greene v předmluvě tvrdí, že místa a postavy jsou čiré fikce, tak mu to moc nemůžu věřit. Realistické romány mám rád, a Greene ukazuje, že dobrou realistickou literaturu lze psát i v moderní literatuře. Greenovy dialogy mezi postavy patří k nejlepším částem jeho románů, jelikož jsou tak opravdové, že mě to až někdy zaráží. Někdy je třeba si přečíst dialog dvakrát a vícekrát, než člověk prokoukne, co tím daná postava vlastně chtěla říct. A kde jinde bychom se měli pozastavovat nad tím, co říkají jiní lidé, než právě v románech, tam lze zastavit čas, zaklapnout knihu a chvíli přemýšlet, v životě to tak snadné není. Možná proto nám literatura dává poznat to, čeho často v plynoucí realitě nejsme schopni si uvědomit.

Greene, ač někdy označován za autora detektivních, špionážních či napínavých románů, se všem těmto laciným nálepkám vymyká. Patří mezi tu hrstku skutečně výtečných autorů, kteří jsou nezařaditelní.

"Sebevyjádření je tvrdá a sobecká záležitost. Pohltí v člověku úplně všecko, i člověka samého. Nakonec zjistí, že už nemá ani sebe samého, a že už tedy nemá co vyjadřovat." (s. 52)

"Někdy si říkám, že pátrat po utrpení a pamatovat si utrpení je jediný způsob, jakým se člověk může spojit s podstatou veškeré lidské existence. Utrpením se stáváme součástí křesťanského mýtu." (s. 135)