Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář přehled

02.01.2024

Pozoruhodná sbírka sestává ze dvou vzájemně nepříliš souvisejících (což ovšem neznamená, že nekomunikujících či autorsky nespojitých) částí, jak již ostatně naznačuje titul samotný. Výlety do Schengenu jsou skutečně (vnějškově) jakýmsi putováním po Evropě, směsicí angažovanosti v nejlepším slova smyslu, starosti a péče o to, co se v naší domovině jménem Evropa (ano, tato v – i literárně – dosebezahleděné České republice tak vzácná perspektiva tam skutečně je, a to nenuceně a nekýčovitě!) děje, co je tu nefér, jak nakládáme se svou zodpovědností vůči světu a lidstvu. Nevěří-li někdo, že jsou v dnešní poezii ještě možné „klasické“ humanistické básně, aniž by to bylo trapné, nechť čte Jonáše Hájka. Nechybí však ani momenty, leckdy takřka imprese fascinace, ponory do vzpomínek, ale též – jaká to naší poezii v takto vytříbené podobě vzácnosti! – jemné ironie a humoru. Výjimečné postavení pak dva krátké prozaické texty (Zlomená radlice, Vysoká), brilantní a nesoucí se v poloze a stylu, které by autor klidně mohl do budoucna rozvinout a vydat takových útvarů celou knížku. Je to skvostné a nosné!

Druhá část (Můj jediný čtenář) je pak vynikajícím – a v současné poezii dosti výjimečným – způsobem sjednocena postavou-konceptem Vikomta, který je (aspoň tak to čtu já) jakýmsi autorovým alter egem, imaginárním (modelovým?) čtenářem, smíseným snad i s nějakým reálným předobrazem či předobrazy. Není to dialog, ale spíše popis jednoho zápasu, vztahu (vždyť: „Na počátku je vztah.“), potýkání, proložený několika intermezzy, v nichž je rozmlženo, kdo vlastně promlouvá. Na vzájemné prolínání (srůstání?) básnického subjektu a Vikomta koneckonců upozorňuje ve své krátké reflexi na zadní straně obálky Jana Sovová... Jediná výtka: říká se v Trhových Svinech, a nikoli *Svinách, jak uvádí autor (a nemyslím, že by se jednalo o záměrně defektní, např. ze zvukomalebných důvodů, užití tohoto tvaru).

Nejvyšší hodnocení dávám bezesporu i proto, že se s Jonášem Hájkem už řadu let znám a vím, že je to skvělý, ryzí člověk, nesmírně autentický, s nadáním jedinečné básnické intuice, ale i schopností mýlit se a umět se s tím popasovat – a že v jeho případě platí: jaký člověk, takový básník. Tuto mimoliterární skutečnost zde přiznávám pro pořádek, ale vnitřně nejsem přesvědčen, že bych se dopouštěl neobjektivnosti. Nakonec bylo pro mě nefalšovaným požitkem přečíst si zas poletech nějaké jeho texty. Závěrem malá ukázka:

LAPONCE V BISTRU V SODANKYLÄ

Kolik kilometrů jsi dojížděla do školy,
abys pro mne mohla, trochu neochotně,
hlasem, v němž ještě nebylo vysvětlování,
vypustit několik anglických slabik?

A na jakých pláních vyrůstal tvůj pohled,
bezpečně lhostejný, který jako by říkal:
„Vím, že jen projíždíš, náhodný poutníku,
proto ti nemohu věnovat více než prosbu.“?