Výpravy na Východ přehled

05.07.2024

Není to ode mne žádná "znouzectnost", ale tentokrát předchozí příspěvky obsahují opravdu všechno, čím jsem si týdny opoznámkovávala papírky ve prospěch budoucího komentáře. Tak aspoň...
Taky jsem se trochu bála, jestli se Výpravami prokoušu. Pro-kou-šu? Těšila jsem se na každé pokračování, a jestliže mi četba trvala tentokrát vážně dlouho, knížka na vině nebyla. Bavilo mě to od začátku do konce, každá stránka.
Naprosto úžasně! všechno postihl a shrnul ve svém komentáři Jadran. A přece, dokud se člověk sám do čtení nepustí, intenzita zážitku je jako vždycky nepřenosná.

Co jsem si tedy odnesla (také díky dokonalému překladu)? Balík informací ve kterých jsem se neztratila. Dobrodružství, které bych ve filmu považovala za básnickou licenci, které ale autor žil na vlastní kůži. Excelentní vyprávění mimořádně vnímavého pozorovatele (elegantního vyjadřování - jak píše Vojta G.). Jedinečný smysl sira F. M. pro zkratku a humor. A nejvíc - fascinaci jeho způsobem uvažování a jeho chápáním podstaty věcí (proces s Bucharinem třeba). A jím samotným, v mnoha ohledech.
P.S.
Zakoupila jsem e-knihu, protože... Zdravím srdečně Jizi, jejíž charakteristika sazby a velikosti písma je případná. :)

04.07.2024

Jedna z nejlepších memoárových knih, které jsem kdy četl. Kniha vypovídá o autorovi jako o člověku s pozoruhodným pozorovacím talentem, uměním věci nejenom perfektně popsat, ale také o nich přemýšlet a pochopit je. A navíc s mimořádným talentem pro jazyky. Jeho schopnost naučit se poměrně rychle rusky i srbochorvatsky je obdivuhodná. A to navíc v dětství zvládl i italštinu, což se mu za války rozhodně hodilo. Fitzroy Maclean patřil k staré britské vládnoucí vrstvě, vystudoval na Oxfordu, ale zatímco tento původ i vzdělání dost často vygeneroval ony kožené, arogantní a neschopné lidi, kterých jsou moderní britské dějiny plné, u Macleana bylo ono podhoubí využito naplno. Jeho paměti jsou napsány skvělým velmi čtivým stylem s pozoruhodnou dávkou skromnosti a naopak hlubokého zájmu o ostatní lidi, které na své cestě od Paříže přes Moskvu, střední Asii, Egypt, Libyi, Persii a nakonec i bývalou Jugoslávii potkal. Na kvalitním textu se podepsal i překladatel Pavel Pokorný, v každém směru jsem u něj ocenil jeho hlubokou znalost nejen reálií oné doby, ale i odborné terminologie všeho druhu.

Připadá mi naprosto nesmyslné označovat Macleana jako předobraz Jamese Bonda. Tím byl jednak Fleming sám, jednak jím byl jeden z agentů MI6 za války Duško Popov. Maclean byl diplomat a voják a ne nějaký agent a dobrodruh.

Macleanovo přání odjet pracovat do Moskvy bylo pro ostatní britské diplomaty a úředníky nepochopitelné. Ale vedlo ho k němu setkání s francouzskými komunisty, jejichž oddanost Moskvě a Stalinovi ho přiměla zjistit na vlastní kůži, co vede tyto lidi k tak zaslepené oddanosti režimu, o kterém ve skutečnosti nic nevěděli. Maclean už předem věděl leccos z toho, co si levičáci a aktivisté na západě odmítali připouštět, snad s výjimkou vnímavého Andre Gida. Macleanův popis tehdejšího Ruska je plně v souladu s tím, co vypozoroval už Gide. A jde víc do hloubky, což je dáno nejen delší dobou pobytu, ale i většími možnostmi diplomata, byť neustále sledovaného NKVD. Ojedinělý je zde popis procesu s Bucharinem a jeho „bandou“, jehož celý průběh Maclean trpělivě sledoval a navíc pochopil, co vedlo starého revolucionáře k onomu přiznání všech těch absurdních obvinění. Jeho cesty do střední Asie byly vedeny ne nějakou snahou se předvádět, ale touhou po poznání, přičemž rizika a překonávání překážek bere jako nezbytnou daň.

Jeho účast v bojích v poušti v jednotkách SAS zase není snahou se zviditelňovat, ale onou až exuperyovskou snahou po sounáležitosti s ostatními. Při akcích, kterých se zúčastnil, se ukazuje, jak je všechno nakonec jinak, veškeré plány vezmou za své a zbyde jenom odvaha, schopnost improvizovat, vytrvalost, respekt k ostatním lidem a spolupráce s nimi. A hlavně kousek štěstí.

A tím už se dostávám k poslední a nejdelší části knihy. Nejmladší brigádní generál britské armády byl jako vedoucí mise u Tita vybrán dost pečlivě a celé jeho předchozí působení pro vládu Jeho Veličenstva jako kdyby bylo přípravou pro tento nejdůležitější úkol. Maclean se nepředvádí a nedává najevo své nesporné znalosti a schopnosti, ani z něj není cítit ona britská nadřazenost. Nepřiznává sobě ani Spojencům vetší zásluhy, než mají a pro partyzány má velké uznání. Jeho mise není žádným dobrodružstvím (žádná válka rozhodně dobrodružství není) a najdeme zde řadu momentů, kdy cítíme smutek nad mrtvými i zvěrstvy páchanými nejen Němci. Maclean perfektně rozumí problematice a složitosti konfliktů. Jeho počáteční obavy z dalšího – komunistického vývoje v Jugoslávii mu pomohl vyřešit velmi lakonicky W. Churchill. Pokud některé příhody a události popisuje s humorem a ironií, je to pouze v situacích, kdy to je vhodné.

Poslední, co mě hodně zajímalo byl jeho vztah s Titem. Tito je vykreslen jako pevný, sebevědomý, ale nesporně inteligentní a vůbec ne arogantní člověk, mající za všech okolností poslední slovo. Titovu schopnost se rozhodovat a řešit věci dává Maclean do protikladu s chováním ruských komunistů, jak je poznal během pobytu v Moskvě. A objevuje se tady první nesmělá pochybnost, jestli se Tito Stalinovi skutečně bezvýhradně podřídí. V této časti knihy se mi pro změnu vybavila Djilasova kniha Rozhovory se Stalinem shodným pohledem na Rusy, i když Djilas realitu začínal poznávat až v období příchodu Rudé armády do Srbska. Na druhou stranu se osobně několikrát se Stalinem potkal.

A tak po přečtení poslední stránky (paměti byly sepsány rok dva po konci války a nevím, jestli už Maclean věděl o roztržce mezi Stalinem a Titem) a poměrně smutném konstatování, že je dobře, že k rozloučení s Titem došlo ve chvíli, kdy je ještě nerozdělila politika, zatímco je ještě spojovaly osobní vztahy a spolupráce jsem chtěl vědět, co bylo dál.

S uspokojením jsem se dočetl už jinde, že Tito s Macleanem zůstali přáteli celý život. Maclean si dokonce koupil vilu na Korčule, kde trávil velkou část každého roku. Jugoslávie tehdy zakazovala cizincům kupovat nemovitosti, ale Tito zasáhl a město Korčula bylo prohlášeno za svobodné město. Jakmile se Macleanové stali jeho občany a nákup byl zaregistrován na městských úřadech, status svobodného města byl ihned zrušen. Po všech těch děsivých, bouřlivých a bolestných událostech - navíc pravdivých, kterých je kniha plná, to bylo jako malé pohlazení.